Pouto krve

<>Madeleine je dcerou kubánské šamanky, santery, ale sama černé magii nedůvěřuje. Její život je po tragické smrti manžela v hurikánu beztak dost černý. Nový život začíná v Anglii, kde pracuje jako psychoterapeuta, mezi jejími klienty jsou i vrazi a oběti domácího násilí. Její nová pacientka Rachel, týraná žena východoevropského mafiána a obchodníka s bílým masem, vypadá jen jako jedna další v řadě. Jak ale její terapie pokračuje, Madeleine šokovaně odhaluje, že by mohla být do života své klientky zapletena víc, než si dokázala představit. Před lety se musela nedobrovolně vzdát své malé dcery a od té doby po ní nepřestala pátrat. Je možné, že by s ní Rachel měla něco společného? Madeleine je vtažena na nebezpečnou cestu za pravdou a zjišťuje, že vedle života své ztracené dcery musí uchránit i ten svůj. Na útěku před nebezpečnými násilníky musí obě ženy spojit své síly a Madeleine poprvé v životě zvažuje, zda využít své temné nadání, zděděné po mocné santeře…

<>Ukázka z textu

<>„Určitě mi toho můžete povědět víc, Rachel.“

<>Dívka si dál osušovala ret. „Ne. Nic zajímavého.“

<>„Napadlo mě… tvrdíte, že toho nemáte moc co říct o svém dětství. Nemůžete být adoptovaná?“ Madeleine sebou skoro trhla. Co to sakra dělá?

<>Rachel si přestala kapesníkem poklepávat na ústa. „Proč se mě ptáte na něco takového?“

<>„No… vysvětlilo by to leccos o vaší neochotě mluvit o prvních letech svého života.“ Věděla, že ta poznámka je naprosto nevhodná. Podívala se na hodiny. Měla by toho hned nechat, než zajde příliš daleko.

<>Rachel se zhluboka nadechla a přehnaně vzdychla. „Jo, to mě taky napadlo. Možná jsem.“

<>Madeleine na ni vytřeštila oči. „Adoptovaná?“

<>„Jo, asi jo. Nemůžu si vzpomenout vůbec na nic z doby, než mi bylo pět.“

Madeleine si s úžasem prohlížela svou pacientku: Rachel byla vysoká, hubená; paže měla dlouhé a štíhlé, s hranatými nehty; mezi obočím se jí rýsovala kolmá vráska od zamračení… všechny rysy se shodovaly i s její anatomií. A to datum narození… a v Bathu… není to moc na náhodu?