HHhH

(...) Osmatřicetiletý Binet má jako někdejší učitel francouzštiny na Slovensku k našim krajům blízko: však taky HHhH nepojímá jako běžný historický román, ale rámuje ho právě osobním příběhem a pátráním po detailech: což je zřejmě na celé knize nejzajímavější. Líčí nám svůj osobní vztah k Československu, zážitky včetně těch milostných, jež u nás prožil, a především nám odkrývá vyprávění o Heydrichovi a posléze Gabčíkovi s Kubišem jako osobní pátrací akci. S řadou odboček k Benešovi, Háchovi, Moravcovi, ale i Himmlerovi a Hitlerovi jako by sám právě celou síť příběhů objevoval, neskrývaje zaujetí či přímo nadšení. Nikoli tedy z pozice karatelského učitele nebo moudrého znalce dějin, ale jako fascinovaný objevitel, jenž pátrá a je každou stránkou příběhu sám více stržen. A nutno říct, že díky tomu více a více strhává i čtenáře – osobní zaujetí je nakažlivé.

(...) Jako Čech, příslušník etnika nikterak mocného, natož mentálně rozpínavého, je člověk potěšen, věnuje-li jeho národu pozornost někdo pocházející z národa naopak vlivného a se sebou tradičně spokojeného. Třeba právě Francouz. To je na knize Laurenta Bineta HHhH - což je šifra "Himmlers Hirn heisst Heydrich" (Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich) - nutné ocenit hned na začátku. Knize, jejíž obal zdobí přelepka, že získala francouzskou Goncourtovu cenu za nejlepší románový debut, se dostalo u nás zatím velmi vlídného přijetí. Předpokládám, že zatímco ve Francii musela být oceněna nezvyklost látky, o níž, domnívám se, mají Francouzi bohužel jen malé ponětí, u nás jí sympatie recenzentů vydobyla skutečnost, že se autor nijak netají svými sympatiemi k nám.

(...) Nesnaží se zakamuflovat, že je mladý, nezkušený, že dobu neprožil, nestylizuje se do vševědoucího vypravěče. Právě naopak: hlavně zpočátku působí až jako jeliman, který za každou cenu chce napsat něco o Heydrichovi a ze svého pátrání po základních informacích dělá detektivku. Moc toho neví a ještě si stěžuje, že se paměti Heydrichovy manželky na internetu prodávají za 350 eur, což on tedy rozhodně nemíní investovat. Jenže o pár stránek dál je jasné, že přece jen investoval a že tak ztracený zase není. (...) Je to postmoderní hra se čtenářem a žánrem, z které vzniká cosi jako "román o hranicích historického románu". Nebo jinými slovy polemika s historickým románem, úvaha nad literární interpretací dějin, souboj o pravdu, vždycky jenom přibližnou. (...) Kniha HHhH získala prestižní Goncourtovu cenu pro nejlepší románovou prvotinu a zdá se, že po zásluze. Navzdory nijak skromnému rozsahu (350 stran) čtení nenudí...