(...) Knížka, nazvaná Chtěl jsem jí zazpívat, přináší více i méně známé písně a básně z osmatřicetileté tvorby Jaromíra Nohavici. Sbírka prokazuje autorův nesporný talent a dá se číst i pro pouhé potěšení z lahodnosti a znělosti češtiny. (...) Nohavica píše často v první osobě a obrací se ke svým láskám jako k záchranným bójím, což dává textům intimnější rozměr i vnitřní napětí. Vypravěč Nohavica se přitom zručně promítá do několika postav včetně záhadného Darmoděje, věčného milence, společenského glosátora či lidového barda, který "hraje si a zpívá a baví se jak malý Jarda". Avšak Nohavica sestupuje i k temně skeptickým, černým hlubinám své mysli. Ozvěny z minulosti, kdy se setkal se Státní bezpečností, zřejmě rezonují ve starší symbolické písni Never more či v čerstvé skladbě Já si to pamatuju. K paletě emocí, které Nohavicovy verše nabízejí, tak patří úzkost, strach či bolest. Každopádně platí, co Nohavica zdůrazňuje v jedné z písní: Každý si nese své břímě.

(...) Knižní vydání umožňuje čtenáři zahlédnout, jak blízko má Nohavicovo dílo k lidové písni. Dikce a osobní kouzlo zpěváka, šaramantně prokouřený hlas, inteligentní humor a šansoniérský talent se v živém provedení sčítají ve výrazně autorskou výpověď, ale podstata tvorby těšínského písničkáře je v dobrém slova smyslu jednoduchá. Emocionálně přímá, sladkobolná i rozverná, působivě obrazná a v popěvcích si libující Nohavicova píseň je zkrátka předurčena k tomu stát se veřejným majetkem a plnit úlohu po staletí vyhrazenou nápěvům, jejichž původní autor byl dávno zapomenut.