Burití

Příběh, který sotva existuje mimo jazyková vlákna, která Guimarães Rosa jednou provždy rozprostřel mezi samohlásky a souhlásky brazilské portugalštiny, do jejíž sítě ovšem z hlubinných zřídel jazyka vzlíná (jen částečně s vědomím spisovatele) nejméně tucet dalších řečí.

V roce 1956 zažila brazilská literatura jeden z „velkých třesků“, protože světlo světa spatřily dvě velmi významné knihy Joãa Guimarãese Rosy.

Skvěle přeložená novela Burití je dalším dílem, kterým se u nás představuje klasik brazilské moderní literatury João Guimarães Rosa, autor, pro nějž bylo psaní magií zachycující nepostižitelnost života.

(...) Ústředním falickým symbolem a filozofickou osou druhé prózy je obraz palmy burití, rostliny-bytosti, jejíž latinský název je podle překladatelky Mauritia vinifera, v češtině pašáchol vinný. Pro autora typickým způsobem se zde prolíná konkrétní strom s názvem díla a mnoha jeho dalšími obraznými významy, až nám z jemného přediva vystoupí mohutná legenda o podobách lidské erotiky a sexuality, obrácená až k platónskému pojetí tří pohlaví.

(...) Guimaräes Rosa je nejen hledač "dokonalého jazyka", ale i znamenitý vypravěč, dokonce vypravěč dobrodružných příběhů, a jeho rozhodnutí, že nebude psát poezii (jeho raná básnická sbírka Magma vyšla až posmrtně, roku 1997), nebo lépe řečeno že poezii přenese do prozaického textu, dokládá, že věřil v příběh coby živnou půdu slova. Jeho slovo je tedy povahy spíš zemité než vzdušné, je pevně zakořeněno v životě, v jeho konkrétních a hmatatelných projevech, styl vyprávění se proto drží spíš v hovorové poloze, třebaže výhonky mnohých slov šplhají do výšin transcendence. Rosovo slovo rytmicky tepe životem.

(...) Zápletka novely Burití, nově přeložené do češtiny, se odehrává v duchu tradičních rozhlasových novel, které se v padesátých a šedesátých letech na brazilském venkově poslouchaly, a dá se odhadnout už od prvních stránek. Autor tím usnadňuje spletitou cestu básnickými obrazy, jazykovými hříčkami a pro českého čtenáře až dusivě exotickými popisy. (...) Fascinující na této knize tentokrát není bravurní a poetické líčení přírody a drsného života v ní, ale spíše jemných odstínů ženské duše. Lalinka představuje vyzrálou, životní lekcí poučenou ženu, která svým erotickým touhám dokáže dát přesný směr.