Zlatý pták

(...) Putík si vůbec zřídkakdy bere servítky; se smutným údivem komentuje mediální prohlášení svých kolegů Ivana Klímy či Arnošta Lustiga a pozoruje u nich pokrytectví v prvním případě a zhrubnutí slovníku v případě druhém. Udivuje se nad chabou úrovní fejetonů spisovatele Jáchyma Topola (...) Komu nevoní Putíkova neústupnost v náhledech, nabízí se mu olezlá formulka o zahořklém dědkovi, jemuž ujel vlak a on už nerozumí světu. (...) Neříkám, že nemá ve Zlatém ptákovi zápisy, v nichž je plochý a nezajímavý (kupříkladu: "Byla absolutně šetrná, když mohla volit mezi autobusem 168 a číslo 107, volila samozřejmě číslo 107."), ovšem i nahozenosti k metodě průběžných záznamů asi patří. Ale v konečném součtu převažuje v jeho knize psaní, které jde proti době, aniž jí opovrhuje a aniž ji ignoruje nebo jí "nestačí".