Vápenka

Ve svém třetím delším prozaickém díle z roku 1970 představuje Bernhard postavu Konráda a jeho manželku upoutanou na kolečkové křeslo. Konrád před lety zakoupil opuštěnou vápenku kdesi v Rakousku a uchýlil se do ní proto, aby získal klid nezbytný pro sepsání studie o sluchu, „nejfilozofičtějším ze všech orgánů“, o niž se již více než dvacet let neúspěšně pokouší. Společně se svou ženou se ve vápence zabarikáduje, izoluje se od okolního světa a připravuje se na sepsání epochální práce; ale čím víc se na ni koncentruje, chce ji konečně dostat z hlavy na papír, tím více se od ní vzdaluje. V psaní ustavičně troskotá, a tak se jako poslední akt, jenž může (nejen jeho) životu dát smysl, jeví smrt: o Vánocích, v den narození Spasitele, Konrád svou ženu zastřelí. O dva dny později nalezne policie promrzlého muže ve vyschlé žumpě; Konrád se nechává bez odporu odvést.
Román Vápenka je „hledáním příčin“ této smrti, příčin ztroskotání psaní, ale obsahuje také témata deprimujícího dětství, nesnesitelné každodennosti nebo děsivé idyly, kterou představuje vápenka i její obyvatelé. Konrád a jeho žena jsou pro Bernharda typickými protiklady: on dává přednost Kropotkinovi, tedy politice, ekonomii a činu, ona Novalisovi, tedy poetické existenci a kontemplaci; Konrádovo postižení duševní je protipólem tělesného postižení jeho manželky.
O Konrádově světě se přitom dozvídáme z vyprávění zástupce životní pojišťovny, který skládá Konrádovy výroky z hospodských tlachů, několika osobních setkání a hlavně ze svědectví dvou správců, kteří měli ke Konrádovi nejblíže a z jejichž vyprávění je možné – alespoň částečně – rekonstruovat, co se vlastně ve vápence stalo.