(...) v kontextu té jediné knihy, ba jediného monologu, který Thomas Bernhard vlastně celý život psal, je Beton důležitou "pasáží" - v ní se autor asi více než v jiných svých prózách, jež zatím můžeme z překladů znát, jal zpochybňovat nejen hmotařský svět a jeho fungování, nýbrž i smysl a cenu tvorby, snad dokonce i sám sebe, svou vlastní lidskou hodnotu. Právě v takovýchto "příšerně" vyhrocených projevech poznáváme možnosti a meze lidství i umění!

(...) Pro Bernharda platí, že umění, přesněji řečeno literatura, může přežít jedině tehdy, pojme-li do sebe i moment svého vlastního zničení, ba pokud je povýší na zákon formy. Právě tento moment je v německé jazykové oblasti do nejzazších důsledků doveden právě v Bernhardově tvorbě.