(...) Dutkova próza není žádné osvěžující čtení, a přesto se od něj lze stěží odtrhnout. Začal publikovat pozdě, ale v jeho případě více než kde jinde platí, že "lépe později než nikdy".

(...) Texty autora, který začal psát už v 60. letech, si cestu k pravidelnému vydávání našly až dnes. A starší i nové práce ukazují, že čas nemůže kvalitní próze nijak ublížit. (...) Zdá se, že prózy Edgara Dutky mají v soudobé české literatuře určitý konstitutivní charakter. V tom, že se umanutě vracejí k temné minulosti, nejsou osamocené, s knihami Jáchyma Topola či Radky Denemarkové vytvářejí kontext, v němž se konečně literatura uměleckými prostředky začíná vyrovnávat s traumaty způsobenými specifickou situací za druhé světové války a fantasmagorií let, která následovala.

(...) Začíst se do každé jednotlivé povídky je snadné, Dutka umí stupňovat dramatičnost příběhu i pracovat s pocity svých postav, které nijak nešetří ani nelituje a převážně je nechává skončit tragicky. Události jsou patřičně drsné, popsané bez sentimentu. Přesto po dočtení třetí čtvrté povídky začne mít čtenář pocit, že tu něco drhne, a s každou následující mu pomalu začíná docházet, co to je: snad chvályhodná, nicméně trochu klopotná snaha sdělit všem, kteří to nezažili či kteří na to zapomněli, jaké to tehdy bylo.

(...) když svedeme osudy hrdinů většiny povídek k nějakému obecnějšímu typu, vyjde z toho obraz člověka zbaveného svobody, důstojnosti, kontaktu se světem, někdy i života. A především obraz člověka trýzněného, mučeného tisíci způsoby, v jejichž vynalézání se zdá být systém nevyčerpatelný. (...) Přestože má většina povídek rychlý spád a výraznou pointu, neblíží se k anekdotě ani k moralitě. Jakmile totiž čtenář vstoupí do světa Dutkových postav, padne na něj jakási průběžná hrůza, kterou se může pokusit (tak jako ony) racionálně analyzovat, ale nikdy ji nevstřebá.

(...) Komunismus se tak na Edgarovi Dutkovi mstí i dnes – když autor chce explicitněji popsat praktiky režimu, povídky se redukují na sice řemeslně zvládnutou, nicméně ilustraci obecného poznatku. Naopak tam, kde Dutka nejvíce „zvnitřněl“ děj – v povídce Dům, tedy v monologu vězněného, vyslýchaného a mučeného člověka – dosáhl intenzity, která je v současné české literatuře mimořádná. Na takové stránky se nezapomíná.