Opium, tak nazval Jean Cocteau (1889–1963) své deníkové zápisky, jež si vedl po dobu odvykací kúry na klinice Saint-Cloud v roce 1928 a knižně vydal o dva roky později. Česky útlý svazek vyšel poprvé až roku 2011. Pokud by si však naivní čtenář myslel, že mu pečlivá konzumace necelých 180 stran poznámek závislého umělce (doplněných jeho vlastnoručními kresbami z léčebny) otevře dveře k pochopení autorova díla a získání přehledu o jeho tvorbě, bude zklamán.

(…) Opium v Cocteauvě textu je tedy nakonec pouhým prostředníkem, „zpráva o odvykací kúře“ se stává niternou reflexí vlastní i cizí tvorby. Textem prostupuje množství poznámek, někdy až aforistického rázu, o různých literárních, hudebních a filmových tvůrcích a jejich dílech (zvláštní akcent klade Cocteau v literatuře především na dílo Raymonda Roussela, ve filmu pak na tvorbu Luise Buñuela), nejcennější jsou však pasáže o Cocteauově vlastním přístupu k tvorbě. Žádná nabubřelá slova, jen tělo a mysl a obrovský přetlak: „Za každou cenu je nutno vyléčit se z maniakální starosti o styl psaní. (...) Jediným možným stylem je myšlenka učiněná tělem.“

(...) Cocteau opisuje svoju skúsenosť s ópiom s odstupom, na základe ktorého sú jeho úvahy prenikavou intelektuálnou a kultúrnou správou. To je však iba jedna rovina Cocteauovho denníka: ten môžeme čítať i ako doklad autorovej esejistickej, kritickej a mysliteľskej výnimočnosti, ktorá sa naplno prejavuje v záznamoch venovaných výtvarnému umeniu, divadlu, filmu, hudbe či básnictve a básnikovi. Azda najcennejšia je možnosť preniknúť k základom a pilierom Cocteauovej poetiky, ktorú tu pred čitateľom i sám pred sebou autor odkrýva a skúma z rôznych strán – reflexie vlastnej tvorby dopĺňajú úvahy o iných spisovateľoch od Oscara Wilda cez Paula Valéryho a Stéphana Mallarmého až po Marcela Prousta a Raymonda Roussela, ktorého si Cocteau cení najviac.