(...) Kinnella však spíše než lidský přitahuje ne-lidský svět. V Básni noci tak sledujeme člověčí ruku sunoucí se po něčem, co se popisuje téměř jako objekt erotické touhy ("maličko obalená, taktak přioděná / kost lícní, čelistní, zašpičatělá"), ale o pár veršů dál zjistíme, že je to "pouhý" plch. Básník vstupuje do světa zvířat, od ptáků přes dešťovky až po pro Středoevropany exotičtějšího dikobraza, aby dospěl k závěru, že "povahou / podobá se nám v sedmi věcech: /značí si záchody...". Neunikají mu ani věci tradičně označované za neživé – vždyť i v ohýnku "zkřížené údy mrtvých větví / zas touží po vesmíru" (Pod měsícem malé Maud) – a stávají se součástí věčného koloběhu.
Kinnell sám se ovšem nepovažuje za přírodního básníka, neboť co by bylo jeho opakem: básník lidské civilizace?