(...) Zásadním zlomem v životě suchopárného akademika je však setkání s bohémskou skupinou intelektuálů kolem Bohumila Hrabala a Karla Maryska. Od tohoto bodu se většina zážitků již neodehrává na akademické půdě, ale spíš v alkoholovém oparu putyk a bytových sedánků. Jazykové výrazivo podstatně hrubne a také historky a zážitky nabývají nových dimenzí šťavnatosti a údernosti. Velký úsek je vymezen pro takzvané období tání let šedesátých, jež Tretera líčí jako téměř nejuvolněnější a nejsvobodnější etapu svého života. Sympaticky tak komplikuje již obehranou písničku o hrůzách a šedi komunistického Československa, kterou mají především média ve zvyku neustále přiživovat.
Kniha je směsicí zajímavých dobových postřehů, epizodických vhledů do soukromí známých osobností české kultury a přiblížení atmosféry na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Minulost v Treterově podání není černobílá, ale výsostně komplikovaná, i když se nevyhýbá razantním soudům a stanoviskům, a to jsou přívlastky výrazné memoárové literatury.

I když se Treterovo vyprávění nedrží přísně chronologie, v konečném důsledku před námi vyvstává zřetelný obraz autorovy životní cesty, lemované milníky historických událostí a zalidněné poutníky, kteří jej na ní po kratší či delší dobu doprovázeli. Profesor Tretera dává mnohým z těchto postav značný prostor, a povyšuje tak své memoáry na knihu podávající útržkovité, avšak osobní zkušeností podepřené svědectví o celé jedné epoše českých dějin.