La carte et le territoire, Houellebecqův v pořadí již pátý román, vyšel ve Francii v roce 2010 v nakladatelství Flammarion a přinesl autorovi významné ocenění, Goncourtovu cenu. Řada kritiků je přesvědčena, že román si cenu skutečně zasloužil.

O knize Michela Houellebecqa Mapa a území, vloni ověnčené Goncourtovou cenou, již bylo napsáno mnoho recenzí. Zachytily mnoho stránek a všimly si mnoha detailů. Velmi důkladně je zkoumána hlavně ironická přítomnost postavy jménem Michel Houellebecq v díle a její smrt, jakož i tematická a kompoziční odlišnost tohoto románu od všech předchozích. Poněkud méně kritiků se vydalo po stopě „mapy a území“, její možné inspiraci i interpretaci.

Francouz Michel Houellebecq patří k autorům, kteří přesně mluví o stavu současného světa. Z jeho pátého románu MAPA A ÚZEMÍ plyne: morální prohnilost současné společnosti vkročila do další fáze. Nejsme už schopni mezilidských vztahů – ani těch, které zakládáme na sexu.
(...) Houellebecq si tu dělá srandu ze sebe samotného, ze svých čtenářů, z těch, kteří jej nenávidí. Vytváří předpoklad, že příště se může stát opravdu cokoliv.
Pátý román Michela Houellebecqa Mapa a území vzkazuje: pokud jste se začali bát, že vás něco změní, znamená to, že už vás to změnilo.

(...) Ty, které Houellebecq šokoval, šokuje i nadále, a sice tím, že najednou nešokuje. Ti, kdo ze stránek jeho knih cítili hlavně pach zaschlého spermatu, nyní obracejí Mapu a území trochu bezradně v rukou a cítí leda tiskařský klih. Až na straně 107 zavětří i samotného Houellebecqa: "Trochu smrděl, ale ne víc než mrtvola," směje se. A o pár desítek stran dál ze sebe mrtvolu skutečně udělá, tak nechutnou, že i otrlí policisté zvracejí…(...) dílčí výtky však těžko něco mění na tom, že Houellebecq je jeden z mála současných romanopisců, které stojí za to číst – nekrmí literární trh instantními kašemi z každoroční sklizně banalit, nevzdal se analytického myšlení, inteligenci používá k tomu, aby něco objasnil, a román je mu stále ještě způsobem svědectví.
Dobrý autor, řekl bych společně s Martinovým otcem. Nejmíň z 90 %.

(...) Kniha zachycuje příběh malíře a fotografa Jeda Martina, jeho profesionální dráhu v souznění s uměleckými styly a druhy, jimž se věnuje v různých etapách svého života, i umělcův nulový milostný život. Martin má komplikovaný vztah s otcem; nemá vlastně nikoho, jen kurátory a galeristy. (...) Sálá z ní klid a vyrovnanost přesahující autorova obvyklá misantropická a pesimistická prohlášení o marnosti současné společnosti. Západní kultura pohledem zatím posledního románu Michela Houellebecqa se možná vnitřně rozpadá a mezilidské vztahy v ní ze zásady nefungují, dekonstrukce je to však tvůrčí, životaschopná a nevyhnutelná takovým způsobem, že je ji dobré přijmout, strávit a pochopit. (...) Houellebecqovi nejde o degradaci a deprivaci, ale o podání smířlivé zprávy o světě. A to je u něj něco zcela nového a osvěžujícího.

(...) Jakkoli se může čtenář při čtení cítit převálcovaný autorovým egem, knihu neodloží. Na to je v ní příliš mnoho příliš dobře popsaných palčivých pravd. O vztazích mezi rodiči a jejich dospělými dětmi, o strachu z prostého radostného života. Z lásky, pokud něco jako láska vůbec ještě existuje. Ve chvíli, kdy se hrdina nemusí honit za penězi a nepracuje pro obživu, začne mluvit se svým bojlerem a čeká, že stroj odpoví. Tak jak to v dnešní odcizené zautomatizované společnosti čeká hodně lidí.
Mapa a území je mimo jiné i o potřebě prozkoumávat mapy, které jsou pro nás podstatnější než původní území, které zobrazují. Houellebecq to nazývá kumulací tíží. A vymanit se z nich lze jen jediným způsobem.

Francouzský spisovatel MichelHouellebecq získal za román Mapa a území významnou literární cenu Prix Goncourt. Na tento oficiální „metál“ čekal poměrně dlouho – a několikrát ho měl opravdu na dosah.

Na to, kdy začal kreslit, si už Jed nevzpomínal. Všechny děti přece více či méně kreslí, ale žádné dítě neznal, tak si nebyl jistý. Jedinou jeho jistotou v tuto chvíli bylo, že jako první kreslil květiny – pastelkami do malých sešitků.