Debutující spisovatelka Dora Čechova zasadila své povídky do hlavního města Ruska – Moskvy. Do města, kde se nepravděpodobným způsobem prolínají světy oligarchů, chudáků, umělců, dělníků, japonských turistů a ruských venkovských přistěhovalců. Mnohdy pohnuté osudy milionů Moskvanů jsou beznadějně zasuté v zákoutích dvorků a ukryté za stěnami panelů některého z věžáku na kraji Moskvy, nebo dokonce v paralelní podzemní síti metra.

(...) O to víc se zaměřuje na jednotlivé postavy svých krátkých textů. Na malém prostoru tu dokáže přehlédnout jejich dosavadní, převážně neutěšený profesní i osobní život, aby jim pak nabídla náznak jakési šance na zlepšení, která však rychle pomine. Její čtenář je svědkem osudových míjení: hned v první povídce R 209 Vltava k sobě Čechova svede dva zoufalce v mezinárodním rychlíku, kteří by k sobě snad mohli patřit, další shoda okolností jim však zabrání najít k sobě cestu. A vlastně každá další povídka vypráví o nevyužité šanci, jak spravit nebo pozdvihnout svou ubohou existenci. (...) Bylo by hezké, kdyby Dora Čechova na svou úvodní sbírku navázala a kdyby navíc svou citlivost pro různorodost lidských povah zaměřila i na české typy.

(...) Hrdinové Dory Čechovy si nedovolují snít příliš vzletně. Touží po vlastním bytě, po soukromí v otlučeném vagonu, po směšném bohatství mražených pelmeňů a nakládaných bílých hřibů. Ale také po lásce, byť na pár vteřin, která dá jejich životům smysl a udělá další desetileté či padesátileté plahočení snesitelnějším. Možná jsou ostýchaví a zpátečničtí, možná však jen uvážliví a skromní.
Povídkový soubor Nechtěl jsem být Leninem je prvním velkým letošním literárním zjevem. A je jen škoda, že Ortenova cena udělená před lety editorce nemůže kvůli věkovému omezení letos připadnout jeho autorce.