(...) Linhartovy povídky se vymezují vůči všeobecné stravitelnosti jistou nekompromisností a odvahou neřešit vstřícnost autorského stylu. Zároveň povídky nelze osočit z nezávazného literárního žertu pro spřízněné duše, neboť za vší legrací nepřestává rezonovat obava z devalvace jazyka, jeho zanášení balastem rádoby efektních klišé, jež se tak ochotně skrze mocná média zabydlují v našem myšlení. (...) Právě tento typ prózy, postoje, z literatury mizí. Čím dál více knih je napsáno podle pomyslného návodu na bestseller či alespoň literární cenu. Asi je to v pořádku, kdo by také četl záplavu podivínských titulů, přesto není od věci si četbu zásadních společenských románů proložit zdařilým výhonkem z literární periferie, který zpochybňuje jakýkoli zaručený recept na úspěch, provětrává zautomatizované vyjadřování, ignoruje étos o literatuře jako svědomí či kritické nastavování zrcadel.