Náměsíčníci

Náměsíčníci (v německém originále Die Schlafwandler) je románová trilogie rakouského spisovatele Hermanna Brocha (1889-1951) sepsaná v letech 1930-1932. Autor začal s literární tvorbou až ve zralém věku a Náměsíčníci bylo jeho první románové dílo. Předcházely mu kratší texty, které spisovatel vydal ještě před zahájením práce na románu, a následovala je další díla, zejména eseje ze 30. let, jež se týkaly umění, estetiky, ornamentu a kýče. Broch Náměsíčníky rozdělil do tří dílů s výstižnými názvy Pasenow neboli romantika (1888), Esch neboli anarchie (1903) a Huguenau neboli věcnost (1918). V každém z jejich hrdinů autor zosobnil ducha doby, přičemž v díle jako celku usiluje o postižení krize a cítění moderního světa. Trilogie má poměrně komplikovanou vnitřní stavbu. Broch v závislosti na obsahu volí formu jednotlivých částí, které se vyznačují proměnlivým jazykovým stylem od nejkultivovanějšího při líčení osudu důstojníka Pasenowa až k nesnesitelně věcnému v příběhu válečného zběha Huguenaua. Autor přistupuje rovněž k esejistickému stylu při popisu rozpadu hodnot a dává prostor veršům, dramatu, novinovému stylu, korespondenci nebo aforismům. Stejně kompozičně propracované jsou i jednotlivé osudy postav. Broch při snaze vysvětlit postavu definuje na počátku její základní postoj, který následně rozvíjí a srovnává s jinými postavami. V první části je tak Jáchym von Pasenow protipólem logiky Bertranda a Alžběta s Růženou zase zosobňují dvě podoby lásky. V druhé části tyto protiklady tvoří impulsivní Esch snažící se za jakoukoliv cenu o nápravu světa a vyrovnaný Geyring, jenž chce dosáhnout změny společnosti pokojnou cestou. Proti nepřístupné a upjaté vdově Gertrudě Hentjenové zde stojí povolná Erna Kornová a lhostejná tajemná dívka Ilona. Poslední díl trilogie je propletencem osudů postav na konci války. Z rebelujícího Esche se stává až fanatický náboženský agitátor, který stojí proti bezzásadově přizpůsobivému Huguenauovi. Vnitřně prázdná Hanna Wedlingová jde proti obětavé sestře Martě, která si však svou existenci nijak neuvědomuje a nikam nesměřuje. Zmrtvýchvstalý zedník Gödicke opět formuje svou osobnost a je protikladem ke stále pasivnějšímu majoru Pasenowovi, jenž upadá v závěru knihy po automobilové nehodě do bezvědomí, a válečnému invalidovi a alkoholikovi Jareztkému, který se snaží najít nový směr svého života. Příběhy se vzájemně vyvažují a kontrastují, aby všechny dohromady tvořily románovou protiváhu eseje o rozpadu hodnot. Děj románu není pevně svázán s historií, přestože se Broch nevyhýbá dobovým reáliím (např. španělské chřipce). Autor upřednostňuje nejlepší způsob, jak pochopit jev, tedy srovnávat ho. Své postavy dovádí od romantiky k věcnosti a od přesvědčení k poznání, že neexistuje žádný skutečný cíl. Jen nekonečno může být cílem, a proto se postavy vrhají do cizoty. Náměsíčnictví představuje v trilogii iracionální jistotu, jež vede své představitele k jejich cílům. A taková cesta může nakonec znamenat manželství bez lásky, udavačství či vraždu. Zároveň se však dotyční jedinci udržují v systému svých hodnot, takže jejich činy se jim jeví jako správné a jediné možné. A revoluce jsou pak vždy vzpourami zla proti zlu, vzpourou iracionality proti „racionálním institucím“. Brochova filosofie je zde silně ovlivněna Kantovým dílem. Náměsíčníci patří mezi přední díla moderní evropské prózy a představují první stavební kámen Brochova filozofického pojímání rozpadu hodnot. Česky byl román poprvé vydán v roce 1966 ve velmi kvalitním překladu Rio Preisnera (verše přebásnil Josef Suchý). Rio Preisner napsal také doslov ke knize zahrnující podrobnou analýzu Náměsíčníků. Dílo Hermanna Brocha bylo a je předmětem zájmu mnoha literárních kritiků i spisovatelů (např. Milana Kundery). Náměsíčníci se setkali s velkým čtenářským ohlasem, který vedl některé Brochovy současníky (např. spisovatele Roberta Musila) ke kritickému postoji z hlediska jejich skutečné hloubky záběru či zpracování. Později se dílo stalo jakýmsi znakem „prestižního intelektualismu“, jenž ironicky zachytil režisér Michelangelo Antonioniho ve filmu Noc (La notte, 1961) – knihu si čte jedna z postav (herečka Monica Vitti). Současnou divadelní adaptaci uvádí HaDivadlo pod názvem Náměsíčníci (imitace a tušení).