(…) Samozřejmě, že mají ve své kritice politických stran, odborů i nejrůznějších spolků, iniciativ a hnutí v mnohém pravdu. To však nic neubírá z iluzornosti navrhovaného řešení. Z vroucího vývaru kypícího afekty a nabitého až k prasknutí sdílenými emocemi může snadno sedimentovat něco, proti čemu i chladné, cizí a odcizující velkoměsto působí docela utěšivě. (…)

(…) Je to právě nejspíš estetismus, který dodává celému textu Vzpoury na její síle a jenž ji spolu se zmíněnými kontroverzními okolnostmi, týkajících se jednoho z autorů, povýšil na generační výpověď lidí odmítajících status quo kapitalistické společnosti a s ní spojené odcizení smyslu práce, podílu, na němž musíme – jak ostatně stojí hned v několika pasážích knihy – participovat všichni, chceme-li vůbec přežít. (…)

(…) Stodvacetistránkový esej, jenž je manifestem i pamfletem v tom nejlepším slova smyslu, zaujme od prvních vět svým vybroušeným, ale přitom srozumitelným a úderným jazykem, který se často blíží próze a vrací esejistické psaní tam, kam vždy jednou nohou patřilo – tedy do oblasti literatury, na niž dnešní akademičtí esejisté tak často a rádi zapomínají. Zde ale píše konečně někdo, kdo řemeslo ovládá s bravurou romanopisce a mozkem analytika. Je patrné, že tato kniha nemá oslovit jen pár vybraných studentů filosofie, a přitom argumentace, která vrství jedno opovážlivé tvrzení za druhým, nijak neztrácí na přesvědčivosti. Rozhodně se nejedná ani o nějakou koláž z citací soudobých či minulých radikálně levicových myslitelů – anebo ona dobře skrytá inspirace přesně doléhá k realitě dneška. (…)

(…) České vydání (2012) uskutečnilo v brožované a graficky sympatické podobě nakladatelství Rubato. Pod zdařilým překladem je podepsán Pražský neviditelný výbor. Vydání knihy považuji za čin zasluhující širší debatu než dosavadní recenze a glosy na stránkách anarchistů. Text /…/ totiž analyzuje stav Francie, Evropy i světa a vyvozuje i pro nás, že totalita, kterou zdejší „nezávislá" média setrvačně prezentují jako historicky poraženou či odsouzenou k dožití v izolaci, se globálně sune dál. Ve jménu bezpečnosti a civilizovaného prostoru se připravuje k normalizaci (čti selekci) nepotřebných a takzvaně nepřizpůsobivých. JC však nevnímá nepřizpůsobivost jako úděl, ale s nadějí, když jí přisuzuje nejen schopnost přežít konec této civilizace, ale i odhodlání, jak tento konec zrychlit a propojit s novým začátkem. To, že autor je za svůj náhled do budoucnosti čtyři roky soudně stíhán, aniž by padl verdikt, a jeho proroctví je zatím šířeno po síti i oficiálně překládáno, svědčí o tom, že neviditelné výbory (učedníků) získávají v normalizační metropoli svá zázemí. (…)