Tak už spi: Nejpůsobivější román o mateřství v současné britské próze

Román Tak už spi anglické spisovatelky Helen Walshové (v překladu Olgy Bártové vydalo Argo) je v pořadí její třetí prací a zatím první, která vyšla v češtině. Možná proto, že jde o knihu v Británii velmi oceňovanou, což se děje proto, že autorka v ní na základě vlastních zkušeností boří idylický obrázek, který jsme zvyklí spojovat s mateřstvím. To v tomto případě není idylickým obdobím hraní si s vytouženým potomkem, ale noční můrou plnou únavy a halucinací. Možná postačí, když řekneme, že sama spisovatelka se k některým pasážím z knihy nerada vrací a je pro ni nepříjemné číst je znovu. Příběh ale není jen psychologické drama o mateřství (přesněji řečeno o poporodních depresích) ale je to tak trochu i sociální román, který zabrousí i do britské multikulturní současnosti. V tomto směru příběh přináší celkem bezútěšný obrázek současného liverpoolského předměstí, které zcela patří beznaději, bídě, chudobě (vnitřní i vnější) a přistěhovalcům. Je to také prostředí, kde se místo chození do školy věnuje čas spíš drogám a sexu. Tohle prostředí, které je samozřejmě multikulturně pestré, tohle ghetto vonící po exotickém jídle, rámuje tak životní prostor mladé – a zde nutno říci – bílé ženy Rachel. Ta v této nebezpečné čtvrti žije už od dětství a za svůj životní úkol považuje sociální práci v Komunitním centru, což v podstatě znamená jediné - přemlouvat sociálně slabé záškoláky k návštěvě školního zařízení. Druhou vášní jsou pro Rachel už od dětství mládenci afrického původu. Jak lze očekávat, práce nepřináší právě uspokojivé výsledky, úspěšnější je tedy aspoň na poli sexu (jiné koníčky zmíněny nejsou). Celoživotní nadbíhání somálskému přistěhovalci Rubenovi nakonec vyvrcholí otěhotním (o lásce není ani slovo, hlavní roli tady hraje sex) což Rachel nejprve ani netuší načež se pak rozhodně dítě si nechat. Tady má čtenář aspoň příležitost na vlastní oči sledovat myšlení někoho, kdo mnoho nepřemýšlí a trpí lehkovážným přístup k životu a kdo se do dětí pouští stejně bezhlavě, jako do sexuálních dobrodružství. Ale stane se, už proto aby se mohlo dít, co se dít má. Rachel si odbude strastiplný porod – z porodnice ji několikrát vykáží pro předčasnou paniku takže nakonec porodí nechtěně doma - a takřka vzápětí se díky únavě a stresu propadá do deprese. Dítě pořád křičí, nespí, nepije a Rachel pomalu začne nenávidět jak jeho, tak sebe a vůbec všechny kolem bez rozdílu. Sice chtěla být na dítě sama, ale nakonec je sama přece jen trochu moc. K dítěti, které je zdrojem jejího utrpení a únavy, se jí nedaří vytvořit požadovaný vztah. To jde hůř už proto, že jí vůbec není podobné (je černé). Do toho s nemalou dávkou sobectví hrdinka řeší vztah s otcem, kterému vyčítá že si po smrti matky našel jinou ženu ale od kterého najednou očekává pomoc, jednoduše proto, že nikoho jiného po ruce nemá. Jenže – nebylo to všechno tak trochu její volba? A tak nastává zběsilý kolotoč halucinací, a depresí, nutno říci, že ne jen poporodních. Ty si Rachel léčí různě, procházkami, alkoholem, náhodným sexem v hospodě nebo kapkami na spaní, které nakonec podá sobě i dítěti. To už je v podstatě závěr strastiplného příběhu, který končí naštěstí pozitivně – totiž umístěním řvoucího tyrana do denních jeslí.
Pokud člověk očekával nějaké hrdinčino prozření, sebereflexi apod., bohužel se jí nedočká, přestože by tak asi měly podobné příběhy končit. Některé britské recenze označily knihu za šokující a upřímnou výpověď o mateřství. Svým způsobem ano, ale stejně tak se to jeví jako výpověď o tristním stavu společnosti stejně jako o lehkomyslnosti a nezodpovědnosti (chcete-li hlouposti) jedinců, se kterou jsou dnes přiváděny některé děti na svět. Tak už spi by tím pádem bylo možné brát jako negativní reklamu, výstrahu a upozornění, kterým směrem raději ne.
Možná na téma mám jiný názor než nějaká matka s malými dětmi, ale na druhou stranu - nikdo nikoho do dětí nenutí. A krom toho, kniha není jen o těch nespících miminech.