Nové povídky: Betlémské světlo. Sraz naší třídy. Nákup. O slušném taxikáři. Ve vlaku. Ujetá láska

V jedné povídce čteme: „Mám velkého ptáka. Jen pro tebe. Volej 603...“ V jiné se zas na třídním srazu mluví o „grupáči“. Tak to vypadá na současnou literaturu... Ale v další povídce pro změnu svítí věta: „Pane, chovejte se slušně a polibte mi prdel.“ A z ní už se dá odvodit, že o současném světě tady vypráví prozaik nepostrádající „starosvětskou“ noblesu.

Stejně jako autorův povídkový debut z roku 2008 i jeho Nové povídky nabízejí to, co Svěráka dělá Svěrákem: lehkost vyprávění, nehrdinského hrdinu, jemný humor s někdy trpkou příchutí a dobře promyšlenou pointu. Nic víc, nic míň. (...) Jako soubor působí Nové povídky poměrně kompaktně a jejich společným jmenovatelem by mohlo být úsloví "to se někdy stává". Neinvazivní a civilní text docela dobře doplňují jednoduché kresby Svěrákova cimrmanovského kolegy, herce a ilustrátora Jaroslava Weigela. Co do obsahu nejsou Nové povídky nijak zvlášť objevné, ale řemeslně precizní a ve svých pointách dokážou být někdy překvapivé, jindy zábavné (nijak třeskutě, spíš jen tak co se koutky roztáhnou), kradmo dojemné či melancholické. A pochopitelně laskavé.

(...) Podle očekávání jsou laskavé. Ale taky, to už mimo očekávání, erotické a trochu bolavé, o stáří a věcech, které v životě člověku zmizely mezi prsty a už se nikdy nevrátí.
Svěrák umí měnit hlas. Nejprve vypráví jako postižený kluk Petr v povídce Betlémské světlo, pak jako starý abiturient na třídním srazu vzpomíná na své profesory a spolužáky, v povídce Nákup se převtělí do babky, co prožila život někoho jiného, a mezi regály nad zlevněnou šlehačkou je už pozdě cokoli vracet, zbývá jen snít o samotce ve vězení. A chvílemi, jako třeba v povídce O slušném taxikáři, je Svěrák sám za sebe. A hýří vtipem, moudrým humorem, u kterého je čtenáři dobře po těle i na duši. Nesvíjí se smíchy, jen mu cukají koutky.