Sedm dní bez

Když scénáristka Monika Peetzová v roce 2010 stvořila Úterní ženy, asi netušila jak populární se pestrá skupina pěti dam z Kolína nad Rýnem, různého věku, postavení i povolání, a které takřka desetiletí spojuje jediné - láska k francouzskému jazyku, stane. A že se v rodném Německu ve stejném roce nevyhne dokonce i zfilmování.
Přítelkyně, které spojovala společná docházka na jazykový kurs a posléze úterní setkávání v italské restauraci, byly tehdy vyslány na pouť do Lurd. Prvotním impulsem byla podpora jedné z nich po smrti manžela, ovšem posléze se cesta stala také prostorem pro vlastní sebezpyt a přirozeně i prubířským kamenem jejich přátelství. Že je čas od času nutné a potřebné podobné věci podnikat, stejně jako se čas od času zbavit přebytečných kil a oživit přátelství společnými zážitky, dokazuje další kniha Moniky Peetzové Sedm dní bez (vydal HOST v překladu Vladany Hallové), který na předcházející román volně navazuje. Středobodem další epizody ze života hrdinek úterních kurzů, je hrad Achenkirch kdesi ve Frankách, kde se přítelkyně rozhodnou na popud jedné z nich podstoupit dobrovolný půst. Každá si ostatně najde svůj důvod. Marnivá Estella se chce vejít do nového kostýmu od Chanella, Kiki zhubnout po porodu a Caroline si potřebuje srovnat myšlenky před rozvodem. Ne každý však na hrad jede jen s prostým cílem pobýt s přítelkyněmi, zklidnit ducha, zhubnout a zlepšit celkově svou kondici, nýbrž někdo i s tajným předsevzetím najít konečně svého biologického otce. Pobyt je tak plný nejen meditačních technik, terapií, jógy, a čajové diety, ale také pátrání takřka detektivního. Po duchovně zaměřené Judith, kterou tíží nevěra, je tentokrát středobodem vyprávění lékařka, a věčně zaneprázdněná matka čtyř dětí, Eva, která náhodou objeví staré fotografie své matky z dob jejího někdejšího krátkého pobytu právě na místě pořádání půstů. Hrad Achenkirch kdysi sloužil jako ozdravovna dětí z Porúří a její matka se zde krátce učila hospodyní, předčasně však místo opustila, navíc těhotná. Vzhledem k tomu, že o své minulosti zarytě mlčí, nezbyde Evě než pátrat na vlastní pěst a místo každoročního společného výletu je tak na světě.
Zajímavé terapie a komické situace s dalšími účastníky půstu tak střídá hledání pamětníků ve vsi, kde padesát let nic neznamená a kde takřka jako kdyby se zastavil čas. Stejně tak jako se objevují nové informace, tak se mění i konstalace mezi přítelkyněmi - v ruku v ruce s pročišťováním těla se opět revitalizují i vztahy. Naštěstí pro čtenáře však nejde o truchlivou psychologickou záležitost, nýbrž o příběh dostatečně kořeněný humorem, příjemnou dávkou napětí a chytře načasovanými pointami. Peetzové text lze přirovnat k členité budově s mnoha zajímavými místy, kde se zároveň neztratíte. Díky drobným indiciím, které vás vždy navedou dál je Sedm dní bez skoro tak zábavné, jako hra na stopovanou. Není asi překvapením, že Peetzová zde aplikuje stejný a již jednou osvědčený scénář, jako v případě předcházejících Úterních žen, ten je ovšem natolik atraktivní, že by bylo třeba mnoha dalších románů, aby měl šanci se omrzet. A úterních žen je jenom pět…
Jak je to s historickými reáliemi, hospodyněmi a dětmi z Porúří, se Peetzová nezmiňuje, údolí Altmühltal, ve kterém se hrad Achenkirch nachází, však skutečně existuje, ačkoliv sám hrad nikoliv. Na závěr ještě drobná Estellina rada: kdyby vám někde nabízeli hydrocolonovou terapii, tak vězte, že to není nic příjemnějšího, než klystýr. A pokud nemáte právě po ruce vhodné přítelkyně na dovolenou, s úterními ženami a Sedmi dny bez vám bude dobře.