Nechat promluvit bohy
V noci tiše a tajně vykopat na zahradě jámu pro padesátilitrovou konev na mléko, ve které jsou uschovány rukopisy, za které by hrozilo pronásledování nebo vězení. Část korespondence se svými žáky spálit, aby nepřivedla na jejich stopu policii nebo Státní bezpečnost. Jsme na počátku padesátých let dvacátého století v Československu a pro českého mystika tibetské cesty Květoslava Minaříka (1908 – 1974) se po těžkých válečných letech začíná psát jiná, podobně temná část historie jeho života. Přes všechny útrapy a strasti žití v tomto období vzniká autorovo opus magnum, originální spis „Beseda bohů“ s podtitulem „Psychologie skutečnosti“, který autor psal, přepisoval a doplňoval po dvě desetiletí. Nakonec vzniklo šest rukopisných verzí, přičemž světlo světa kniha spatřila až po sametové revoluci v roce 1990. Svou podstatou a dialogickou formou mezi bohyní Aptasat – Devi a bohem Vidžnani – Buddhou obsahuje esenci všech hlavních duchovních stezek moderní mystiky, od Eduarda a Míly Tomášových, Jiřího Vacka, přes pokračovatelku Ivu Adamcovou až třeba ke světovým autorům Eckhartu Tollemu, Moojimu, Deepaku Choprovi či Sadhguruovi. Neváhám označit toto Minaříkovo dílo za českou duchovní knihu 20. století.
Hlavním důvodem je nadčasovost, přesnost a dokonalost, s jakými se autor zhostil všech aspektů „psychologie skutečnosti“, věčné přítomnosti, která je pro autora živou bytostí, podobně jako je pro něj i celý vesmír. Čím je pro nás Minaříkovo dílo stále živé i v novém tisíciletí? Hovoří totiž přesně a působivě o podstatě skutečného duchovního života, ke kterému se lze vnitřně disciplinovanou cestou dobrat. Odpovědí na hlavní palčivé otázky lidské existence je podle Minaříka taková jóga, která slučuje vědu a náboženství; autor jí nazývá „integrální jóga“. Tato ovšem nastupuje až jako závěrečná část duchovní cesty. Již zde bych se rád čtenáři omluvil za četné citace v tomto textu, ale jinak nelze zachovat čistotu a průzračnost autorových myšlenek. Jako mystik ke své úvodní situaci hledající v knize autor říká toto:
„Slyšel jsem bohy! Mluvili o józe. A já jsem mohl zjišťovat, že nevedou hraniční čáru mezi světem osobním a univerzálním, mezi bytím živým a neživým, mezi jednotlivými a mnohými projevy stvoření. Vše bylo pro ně jednou a toutéž emanací Jednoho Jediného, která se na zjevné pláni projevila v rozličných formách. Toto resumé se mi stalo radostnou předzvěstí. Pochopil jsem, že třebaže jsme jenom jako listí stromu, jsme také nějak i samým stromem. Strom je zase zemí, ta substancí (prahmotou), ta esencí (tj. empirickým vědomím), ta přirozeností boží, ta Bohem a ten Věčností. Tím se ve mně zrodil předpoklad pro uskutečnění Věčnosti, která je na vrcholu karmického zrání a touhou každého z nás.“ (str. 13)
Zásadní při čtení Minaříkovy knihy je výchozí situace čtenářova, záleží, z jaké pozice čtenář ke knize přistupuje: „Ve škále pocitů je možné pečlivě analýzou identifikovat pocity pekelné, zvířecí, lidské i božské. Každý z těchto pocitů se může zmocnit člověka a ovládnout ho. To však člověk uznat nechce.“ (str. 15)
Jádro celé práce je odhaleno velmi brzy, kdy autor proti sobě staví pocity a prožívání, které si na člověku vynucuje bezprostředně příroda nebo okolí v kontrastu s těmi dobrými a promyšlenými, které si může řídit a naordinovat člověk sám. Minařík dokonce tvrdí, že pro hledajícího existuje pouze tato cesta vědomého vnucování si dobrých pocitů, tedy „přeprogramování“ lidské mysli, v esenci své nauky: „Jinými slovy to znamená, že se toužící člověk prostřednictvím pocitů vhodné povahy, jež na sobě vynutil, může dostat až do světa Brahmy, který v jiném smyslu představuje vrcholný stupeň vývoje osobního nebo empirického vědomí. Vzhledem k těmto vztahům je ovšem jisté, že teprve ve světě Brahmy, kam se člověk může dostat zkvalitňováním mravnosti, může začít pravou jógu. Než dospěje do světa Brahmy, platí pro něho jenom přípravná část jógy. To buď každému poučením, co musí učinit, než dozraje pro jógu v jejím nejvyšším aspektu.“ (str. 15)
V této souvislosti je potřeba zdůraznit, že klíčovým problémem člověka je podle Minaříka jeho mravnost a psychologická vyspělost, na kterých lze pracovat vnitřní vůlí a vědomím, a které lze vědomě zlepšovat. Kolikrát jsme něco podobného slyšeli od například Tomáše Garriguea Masaryka nebo Jana Antonína Bati! Autorovým hlavním záměrem v knize je seznámit čtenáře s karmickým zákonem příčiny a následku, který sice platí pro fyzická těla, ale již ne v absolutním měřítku duchovní existence: „Potom, jak mohu každého ujistit, pozná, že jeho existence ještě zdaleka není vyčerpána, nýbrž že se přesunula do stejně reálného prostředí vyšších dimenzí. Život je totiž kruhem v kruhu a osobní zánik neexistuje, leda v dočasném utlumení a prodloužení vln, na nichž vegetuje psychologická soustava. Tím pro každého tvora existuje žeň skutků, i když styčné body setby a sklizně nejsou spjaty funkcí paměti. A člověk, jenž nemá možnost prodloužit nit vzpomínek, může hledat karmickou sklizeň kdesi ve svých potomcích……“ (str. 234)
Podtitul knihy „Psychologie skutečnosti“ v díle dostává nový rozměr a jako zásadní prvek hraje prvořadou roli v autorově přesvědčení, že podstatou je v konkurenci jiných prvků jednoznačně psychologická stránka existence: „Prazáklad pravého pochopení životních problémů, ať jakkoli delikátních, osobitých a zvláštních, je třeba hledat jen v oblasti psychologických jevů. Jen v psychologické bytnosti je síla, která umožňuje jedněm, aby osudovou tíhu ukládali na bedra druhých a posléze odrazem nebo karmickým dozráním svých akcí též sami trpěli. Z tohoto důvodu trvám na stanovisku, že ať jakékoli chemické procesy učinily z hmoty běhajícího tvora, přece je tento moment pro člověka tak bezvýznamný, jak je to jen vůbec možné. Život je zde a opírá se o psychologické činitele, s nimiž je nutno se seznámit, aby „biologické reakce“ lidem nepřinesly všeobecnou zkázu.“ (str. 232)
Z pohledu autora se skutečně zdá, že jádro všech problémů opravdu tkví ve vnitřním morálním a psychologickém aspektu každého jedince, nikoliv v ekonomickém či sociálním nastavení společnosti – což zní velmi odvážně nejen na dobu vzniku tohoto díla mezi 50. a 70. léty 20. století, opět jako určité echo Masaryka či Bati: (člověk) „Bude moci pochopit, že on sám stejně jako celé lidstvo není týrán vládami a hospodářsky mocnými jedinci, nýbrž jen fiktivní psychologickou strukturou, jejíž kvalita byla podmíněna nerozumným počínáním jeho předků, v jejichž některém individuu se případně též může sám najít. Pochopí, že za této situace tomu zlému stavu nelze učinit konec dalšími zákony a vládními nařízeními, nýbrž pouze správnou mravní orientací, která napětí zlé povahy v psychologické soustavě prostě odstraní. A bude-li moci sledovat stopu i svými minulými inkarnacemi, uvidí, že díky správné mravní orientaci nebude muset stále sdílet zlý osud těch, kdo nepochopili správné mravní stanovisko. Jeho osud se změní, jakmile uzrají jeho činy směřující k jeho vlastnímu zlepšení.“ (str. 235)
Minařík uzavírá dílo svým přání a jasným krédem, se kterým vypouští knihu do světa: „Kéž by její čtenář pochopil, že problém spásy, která je evidentní v časovém i věčném smyslu, jakmile jí člověk dosáhl, vůbec nezávisí na skoku z živočišnosti do absolutna, nýbrž na prožívání, jež vyúsťuje v osvobození. Když toto pochopí, stane se nejprve člověkem, jeho jáství a egoismus se rozpustí skutky správné mravnosti, a teprve pak bude pomalu cítit, jak dospívá k osvobozujícímu indiferentismu. Tím je i toto pochopení očišťující a osvobozující. A nebe míru se bude moci rozklenout na lidmi i mystiky, kteří zanechali touhy po technických nebo okultních senzacích a začali problematiku života plného útrap řešit mravním úsilím!“ (str. 236)
V autorově slovníku chybí slova jako determinismus, fatalismus, tedy nevyhnutelnost. Skutečnost a osud jsou ovlivnitelné vnitřním nastavením psychologie individua. Není zde komplikovaná mystika ani abstraktní filosofie. Člověk mu je tvorem, který má svůj duchovní život a vůbec svůj osud plně ve své moci. V Minaříkově podání jsou buddhistický konec útrap, reinkarnací, spása a dosažení nirvány stavy, jichž lze dosáhnout disciplinovanou mravností a psychologickou změnou osobnosti v prožívání vlastního života.
Koncept „integrální jógy“ je na konci díla definován jako zvýšená pozornost všem silám své bytosti tak, aby rozum byl kontrolován citem a zároveň cit rozumem. V „integrální józe“ jsou vystopovány a zdůrazněny slabiny přirozenosti, přežitků, vžitých rodových a národních myšlenek v jejich karmickém a mravním významu. Zvýšená pozornost je věnována jejich likvidaci vytvářením vyšších mravních kvalit v takzvané povaze.
Minaříkova kniha o 272 stranách je vlastně dialogem autora s jeho duchovní a mystickou družkou, paní Kristou Ledrovou, se kterou je na Olšanských hřbitovech v Praze pohřben ve společném hrobě. Poněkud nestandardně nikoliv se svou ženou, se kterou měli syna Jaroslava. Dílo kromě předmluvy, preludia, dvou hlavních oddílů, závěru, bibliografického doslovu Dr. Zory Šubrtové a rejstříku obsahuje zejména téměř 30 stran velmi cenných vysvětlivek – hesel z vyššího duchovna, které dostatečně dobře osvětlují zásadní koncepty pojednané v knize. Použitý jazyk je velmi vytříbený, přímý a projasněný, s četnými neologismy z oblasti vyššího duchovna. Není ovšem vždy snadné sledovat autorovu argumentaci, která se odvíjí evidentně na vyšší úrovních vědomí. Vložit dialog do úst bohům byl šťastný nápad, který odkazuje na Minaříkovu inspiraci v nadsmyslném duchovním světě.
Celkově lze říci, že kniha nepředstavuje moc snadné čtení ani pro pozorného a zběhlého čtenáře a klade na něj velké nároky. Je třeba si uvědomit, že se Minařík snažil využít každé slovo, větu a stránku na maximum a své dílo často brousil a cizeloval. Kdyby nebylo předmluvy, doslovu a vysvětlivek, čtenářova pozice by byla o poznání komplikovanější. „Beseda bohů“ nastoluje řadu otázek, které nutí hledat dál v autorových dílech a vybízí ke zkoumání jeho života. Na tyto snad nejlépe odpovídá Minaříkova „Autobiografie mystika“ s názvem „Kéčara“ (CANOPUS, 1997). Předně autor psal své dílo v obecně značném nedostatku a prakticky bez přístupu k duchovní a psychologické literatuře. Minařík v této souvislosti zmiňuje pouze jediné nesourodé Freudovo dílo, které přečetl.
Je zřejmé, že „Beseda bohů“, podobně jako třeba Bible nebo Tao-Te-Ťing, je dílem nadsmyslného vnuknutí, duchovní inspirace. Autor musel vykonat mnoho vnitřní práce, než se k okruhu popisovaných skutečností propracoval. Z jeho životopisu je zřejmé, že musel překonat mnoho náročných vnějších životních nástrah a překážek – též zdravotních – o to cennější je jeho pevný a neměnný postoj mystika. Hlavní podíl na vydávání Minaříkových děl po sametové revoluci má editorka Dr. Zora Šubrtová, která se s autorem osobně znala. Využila přitom jeho systematického a promyšleného systému pro vydávání vlastních děl. Pozitivní zprávou je, že „Beseda bohů“ je běžně k dostání levně v antikvariátech nebo v elektronické podobě v online knihkupectvích. Zřejmě k tomu přispěl i štědrý 50ti tisícový náklad v roce 1990, na který byli zvyklí čtenáři ještě z dob předrevolučních. Recenzent svou knihu objevil v jedné knihobudce na nádraží vesnice na okraji Prahy a mohl tak číst zásadní text od člověka, který nechal doslova promluvit bohy.
