Každá kniha německy píšícího autora která vyjde v češtině mě vždycky potěší. Tahle slabost se asi váže k tomu, že jsme kdysi patřili (a něčím stále patříme) ke stejnému kulturnímu okruhu. Náklonností k německy psané literatuře (a kultuře) se možná podvědomě snažím zaplnit onu díru, která nám tady po společně strávených staletích zbyla. Kdo ví. Knih však nevychází tolik a tak často jak bych si přála, a z toho důvodu je každý takový počin pro mě malým svátkem. Tak jsem se například už v době vydání originálu těšila na novou knihu Daniela Glattauera (1960) Navždy tvůj až se objeví i v češtině (vydal HOST v překladu Lenky Šedové). A dočkala jsem se docela rychle.
První román Dobrý proti severáku (HOST, 2010), kterým se bývalý zpravodaj ze soudních síní vídeňského deníku Die Standart konečně po letech prosadil také jako spisovatel, byl celý vtipně postavený na emailové korespondenci, která vznikla docela náhodou. Příběh moderní Taťány a Oněgina, kteří pěstují svůj virtuální vztah pomocí e-mailů Glattauer posléze na naléhání čtenářů protáhl (bez happyendu se prostě to celé nedalo skončit) a zužitkoval svůj nápad ještě jednou v pokračování Každá sedmá vlna (HOST, 2012). V obou dvou knihách se Glattauerovi podařilo zajímavě využít aktuální téma, které je trvalou součástí života současného člověka. Totiž na odosobněné virtuální realitě, sociálních sítích a specifické komunikaci. Pro českého čtenáře snad bude zajímavý i fakt, že byl Glattauerův první velký román úspěšně představen i v rámci scénických čtení Lukáše Hejlíka.
Nyní nejnovější Navždy tvůj už je ovšem zcela jiná káva a autor se jím z výsluní, kam ho zavedlo originální téma, možná takříkajíc vrací zpátky do houfu běžných novelistů. Starého Glattauera pak v textu připomenou občas stroze napsané dialogy, ale to je tak všechno. Slavnou emailovou korespondenci totiž nyní střídá pohled do hlubin osudového vztahu, který se přihodí Vídeňačce Judith, samostatné ženě věku a vzhledu (dejme tomu) Jennifer Anniston, kterou jednoho dne potká při nákupu v supermarketu láska. Muž, který do ní vrazí nákupním vozíkem se jeví naprosto ideálně. Do Judith se, jak je to jen v jeho věku možné, bezhlavě zamiluje. Hýří pozornostmi, dárky, oddaností. Chce se seznámit s jejími přáteli. Chce znát její rodinu. Chce být stále s Judith. Příběh je tedy zpočátku tak banální, jak jen může být. A skoro se tak jeví i samotné hrdince, která na chvíli podlehne sladkému klišé a pocitu, že je milována.
To, co se však zpočátku jevilo jako výhra – totiž nalezení na prahu čtyřicítky až za hrob oddaného partnera, který nechce nic jiného, než vám být neustále nablízku, začne samostatné ženě brzy vadit a tak se rozhodne příliš těsný vztah ukončit. S čím však nepočítá, je zvláštní sveřepost, která se v jejím milenci po jejím odmítnutí náhle projeví. Stejně jako byl architekt lékárenských interiérů Hannes nápaditý jako milující partner, stejně nápaditý dokáže být i v pronásledování své bývalé milenky. Začíná tak kolotoč nočních můr, hrůzu vzbuzujících dárků a hlasů které vyvrcholí Juditiným pobytem na psychiatrii. Z atraktivní sebevědomé ženy se pomalu stává troska, přičemž vrcholu příběhu dosahuje v momentě, když se psychicky vyčerpaná žena začne svému stavu poddávat a dokonce se dobrovolně ocitá zpět v rukou svérázného milovníka. Co se tedy aspoň zpočátku tvářilo jako banální lovestory, přerůstá rychle v psychologické drama a nakonec v podstatě až v detektivku. Dlužno říci, že se šťastným koncem.
Navždy tvůj je tedy velká sázka a pokus, který Glattauerovi vyšel. Snad se při jeho psaní autor rozpomněl na svou někdejší kariéru soudničkáře a možná se za jeho příběhem lásky až za hrob skrývá příběh skutečný. Kdo ví. V každém případě jeho poselství tentokrát zní – dávejte si dobrý pozor, kdo vás miluje.