(...) V "Denisově" - jak zásadně Vereckému říkali jeho přátelé a známí, aniž většinou vlastně věděli proč - pozůstalosti se našly "troje kartonové desky s pečlivě schraňovanými dopisy a lístky Svatavy Antošové (46 dopisů a lístků), Ivana Jelínka (19 dopisů a lístků) a Ivana Diviše (31 dopisů)". Tak to uvádí Jan Šulc, editor zajímavé knížky Adresát Ladislav Verecký, která právě tyto dopisy vytahuje na světlo a předkládá případným čtenářům. Jsou to dopisy, v nichž je "Denis" autorsky sice nepřítomen, ale přesto se v nich jeho osobitost zrcadlí, a člověk, jenž ho znal, jako by ho za nimi zřetelně viděl. Zaujmout mohou ale i jaksi "historicky", jako střípek doby, neboť je v nich zachycen i pohyb a posun, jimiž česká literatura (a společnost) před dvaceti lety prošla a jež se nyní mohou jevit již jako uzavřená kapitola. A v případě dopisů Ivana Diviše jde o docela legrační výtvory originální mysli.