Ve slepé uličce: Případy komisaře Wallandera 5

S komisařem Wallanderem jsem měla tu čest poprvé a přiznám se, že s velkou pravděpodobností taky naposledy. Proč? Komisař Wallender je totiž k smíchu. „Pořád neví, co spatřil, ale tuší, že je blízko.“ „Cítí, že ho oblévá nepříjemný pocit, ale nedokáže říct proč.“ „Něco se mu přestane líbit, ale neví, kde se ten pocit vzal.“ Knížka se vleče, konec je fraška, která ani neví, kdy má skončit, a navíc mi vadí mix slovních spojení jako bezbřehá samota, neotřesitelná jistota, nesmírná sklíčenost… to se do thrilleru vůbec nehodí. Dozvědět se po 450 stranách, že komisaři sice hned na začátku došlo, že je hodně blízko pravdě, ale rozhodl se jít radši do slepé uličky, protože ji nedokázal unést… To je čtenářský peklo. Myslím, že i scénáristé Kriminálky Anděl zvládnou vymyslet lepší konec.