Betonová iluze: Polemika o realitě jednoho velkého snu. (Československé stálé opevnění z let 1935 – 1938, jeho cena, osud a smysl)

Kniha Václava Junka je z hlediska odborného tak laickým výtvorem a z hlediska jazykového tak grafomanským textem, že ji v podstatě nemá smysl recenzovat. Autor má permanentní problém vyjadřovat se srozumitelně, značně se zaplétá do svých úvah a bolestně se potýká s pravopisem.

Obsahově je kniha napůl fotografickou publikací, kombinovanou s plytkým průletem mnichovskými událostmi, zahrnujícím výčty jednotek a jakési shrnutí událostí v kritických dnech. To je prokládáno nejrůznějšími výkřiky o tom, jak je veškeré opevnění špatné. Popisky k fotografiím jsou katastrofální, a to především u zahraničních opevnění, ačkoli se vesměs jedná o známé objekty.

Pokud má být podstatou knihy nějaká polemika, pak zůstává zásadní otázkou, s kým a čím vlastně polemizuje. Autor neargumentuje a neanalyzuje (přitom kritické hodnocení konkrétních opevnění by se jistě napsat dalo). Prostě jen obšírně rozvádí hospodský názor o tom, že bunkry jsou na nic, protože se dají dobýt, jejich výstavba není zadarmo a neumějí vyhrát válku. Uvědomit si, že opevnění byla jen jednou ze součástí ozbrojených sil, a to po většinu historie součástí zcela běžnou, přičemž tanky či letadla bez dalších druhů zbraní také nic nevyhrají, je zřejmě nad síly autora.

Pěkným shrnutím je závěr knihy, kde jsou všeobecné vady opevnění připsány jakési nevyhnutelné psychologické nepohodě jejich obránců a ilustrovány důkladně pomotanými příklady “ztracených” a “neúspěšných” opevnění. Zde autor ukazuje mezery v základních znalostech historie - neví ani, o které regiony se bojovalo a kdy.

Je evidentní, že Junek vesměs čerpá ze starších prací (spíš nejstarších). Jeho podstatným autorským vkladem jsou prapodivné úvahy ideologického charakteru (označování příslušníků sudetoněmeckých bojůvek za “sebevědomé obránce rodné země” či “bojovníky, bránící svou zemi, rodiny a děti”) či urážky na adresu několika členů osádek opevnění, kteří při ústupu spáchali sebevraždu.

V rámci literatury faktu jde spíše o svého druhu kuriozitu, jakýsi příklad, co je někdo ochoten vydat a pod co se někdo nestydí podepsat.