100 x 100 slov

Tato kniha ve mě naplňuje představu o postmoderním, literárním artefaktu. Myslím si, že je to artefakt výjimečný, protože v sobě ve velice kompaktní podobě spojuje propracovaný, formální, až experimentální koncept s obsahem, který může už po přečtení prvních pár slov vyvolávat působivé, vizuální obrazy. Rozhodně cítím, že jsou to obrazy, které jen tak nezmizí. Možná právě proto, že jsou podpořené silnou touhou samotného autora najít bod na časové ose života, ve kterém se momentálně nachází. Pokud to je ten samý jako ten můj - malý, nepatrný bod z masa a kostí, přichycený jako naplavenina do svého existenciálního mikro-ghetta nekonečného vesmíru, tak se mu to opravdu podařilo. Při čtení 100 + 100 Slov si uvědomuji, jak je naše existence nicotná, ale zároveň také vidím výzvu a naději, díky tělu a myšlení věci kolem sebe měnit. Kniha Dalibora Demela rozhodně není „manuálem“, který by nám ukazoval směr, jakým se máme vydat, když se rozhodneme takové změny udělat. Ba naopak, nechává otevřený prostor a nastavené zrcadlo. Je pouze na nás, jestli v něm dokážeme vidět svoje touhy, strasti i euforie, svoje silné a slabé stránky, snad ve světle, které zrcadlo při doslova „učítání“ intimních a citlivých povídek, odráží právě jen do našeho nitra.

Na závěr chci ještě napsat, že jsem moc rád, že můžu tuto knihu vlastnit - mít jí v knihovně a kdykoliv se k ní vrátit. Je to kniha, u které cítím, že to rád udělám...I když teď vlastně nevím, jestli se náhodou nezpronevěřuji tomu, jak si myslím, že mě kniha ovlivnila a zůstávám ve starých kolejích obav „mít a neztratit.“ Protože to, že nám tady nic nepatří a tím pádem to nemůžeme ani vlastnit, je jednou ze základních myšlenek, ve které také spatřuji poslání této knihy...

Autora povídek usvědčíte z víry v osudové lásky. A přistihnete při výsměchu těm, kdo se o ně snaží. Cítíte respekt k velkým slovům i nechuť podle nich žít. Pocit osobní výjimečnosti umlčuje plejáda světových archetypů, které začkatulkují každého. Cynické něžnosti, příjemné drcení kostí... Další čtení odhalí nové vrstvy (ne)pochopení. Autor vás klidně obnaží na Václaváku a přinutí věřit, že divní jsou druzí. Hlavně s ním nehrajte hru, že víte, kam tím míří. Pointa vás vždycky překvapí. Rozcupuje vaši falešnou duševní vyrovnanost a postrčí k ještě naivnější. Vztekám se při pomyšlení, že se teď usmívá: "Tovížejo, koťátko, nic jsi nepochopila." 101, končím!

Knihu 100 x 100 slov vezmete do ruky a už ji nepustíte.
Jak titul napovídá, jedná se o 100 povídek o 100 slovech. Jedna je lepší než druhá. Čekala jsem básně, ale našla příběhy. Možná i proto, že si autor nemohl dovolit nadbytečnost slov, velmi silné příběhy. Osekané na morek. Našla jsem v nich lásku, strach, hledání, radost, umírání… Věčný tanec mezi mužem a ženou, sex, který hýbe světem. Něhu. Některé byly i o mně.
Ty povídky jsou prostě úžasné. Chytré. Křehké. Rozjitří vaše smysly, vtáhnou si vás do sebe a vy to poznáte úsměvem, nebo slzou na tváři. Ty poslední věty...
Dalibor Demel má obrovský dar vidět, vnímat, cítít a vše popsat. Jeho podání není trapné, ani sentimentální. Je úsměvné, bolestné, citlivé. Křehké. Probudí vaše smysly a dávné vzpomínky. Nemusíte všem povídkám rozumět, ale rozhodně vás přinutí přemýšlet, je o čem. Budete se k nim vracet. Rozhodně vás osloví. Jsem si jistá, že v nějaké se najdete i vy. Protože tam budete.
Šetřete si je. Doporučené dávkování - dvě denně.
Knihu provázejí úžasné kresby autorova otce Karla Demela, u kterých strávíte minimálně stejný čas, jaký věnujete čtení.
100 x 100 slov je pro mě kniha, která působí jako zjevení - ostatně jako autor sám. Kde se Dalibor Demel vzal a kde se celou dobu schovával?
Je prostě kouzelná a v mé knihovně získala viditelné místo.

Zcela subjektivně si proto knize 100 x 100 slov dovoluji dát 101%.