Na ocet: Deník slečny Daniely

Na ocet jsem četla na doporučení kamaráda! Ano správně, na doporučení KAMARÁDA. Jistě, myslela jsem si nejdřív, že se asi zbláznil, když z Dostojevského přesedlala na ženské romány, když jsem se ale pak začetla sama, pochopila jsem to. Člověk prostě občas potřebuje vypnout a jen se pořádně bavit.

A sakra, že já jsem se bavila! Jak je vůbec možné, že Na ocet je zařazené mezi knihy pro ženy? Já bych to spíš šoupla do humoru. Je to prostě opravdu prča. V tom dobrém slova smyslu. A pak, když vám dojde, že to psal chlap, musíte se smát ještě víc. Je to prostě celé nadsázka, kniha si dělá srandu sama ze sebe - takže se i z milionkrát použitého tématu stalo cosi nového. Opravdu nevšední čtení.

Jistě, není to nic světoborného, hlubokomyslného a převratného, je to ale inteligentní, svižné, zábavné, čtivé. To dost často stačí a někdy je to víc, než nějaká obrovská moudra.

Zkrátka co na plat, chlapi mají větší smysl pro humor, a tak i když uchopí vážnou, ryze ženskou věc, dokáží z toho vykřesat zábavnou knížku rozhodně nejen pro ženy. Stačí se trochu uvolnit, nebrat všechno tak vážně, ale spíš s rezervou a ono se to poddá.

Já jsem stoprocentně spokojená a mohu vřele doporučit. Na ocet je pro mě obrovský překvapením - samozřejmě příjemným.