Seznam mých přání

Zkuste se zasnít a představit si, že jste vyhráli spoustu peněz. Řekněme několik milionů eur. Třeba osmnáct. Co byste si pořídili? Jocelyne, majitelka maličké galantérie z Arrasu, hrdinka knihy Grégoira Delacourta, Seznam mých přání (vydal HOST v překladu Evy Sládkové), si píše : Lampu do předsíně, věšák, dvě pánve, nůž na pečivo, utěrky, hrnce, deky, žehlicí prkno, žehličku a nový kabát, novou mikrovlnku, kuchyňskou škrabku, kobereček, lístek na vlak do Londýna, televizi s plochou obrazovkou pro manžela, Porsche a kolekci DVD s Jamesem Bondem…. Jocelyne si sice vytváří seznamy věcí, které by si mohla koupit, ale na druhou stranu má z vyhraných peněz strach. Z toho, co by udělaly s jejím celkem spokojeným životem. S jejím manželstvím, podnikáním. S přáteli a dětmi. Všichni by ty její peníze chtěli a vnucovali by se jí do přízně zase už jen pro peníze. Peníze by byly nad vším. „Protože když má člověk peníze, hned vás má každý rád,“ říká se v knize. “Chamtivost spálí všechno, co se jí postaví do cesty,“ a „od nynějška vás budou mít rádi pro něco jiného než pro vás samu.“ A tak svůj šek na vyhraných 18 milionů eur schová ve skříni. Aspoň prozatím. Postupem času začnou být její seznamy náročnější. Píše si sice věci, které potřebuje, ale zároveň si čím dál víc uvědomuje, že vlastně má i hodně věcí, které ji v jejím životě těší, které ji baví, které by si za peníze nepořídila a o které by naopak mohla přijít. Kdo ví, jak by to pak bylo s jejím malým obchodem a blogem, přítelkyněmi, manželem, jejím tvořením a jejími malými rituály. Shledává, že to co jí chybí nejvíc a co si absolutně nekoupí, je ztracený čas, který dostatečně nestrávila se svými dětmi a rodiči. A penězi také nevyřeší pošramocené rodinné vztahy. Na seznam tak přibývají postupně i další položky, to co by ráda udělala a řekla, s kým by kde ráda byla a ne tak docela jen věci, které by si koupila. Zatímco Jocelyne hloubavě řeší své dilema, najde šek její manžel. Ten má ve věci peněz jasno hned. Šek si nechá vyplatit a odjede z města, usadí se ve Švýcarsku a pořídí si okamžitě všechny věci, které kdy chtěl. Velkou plochou televizi, obleky na míru u Diora, hodinky Omega, auto Porsche i sbírku DVD s Jamesem Bondem. Tráví dny v kavárnách, ve draze zařízeném bytě ale brzy se ocitá v mrtvém bodě. Je to nuda. Na všechny ty peníze je nějak sám. Není tady nikdo, s kým by bylo možno sdílet všechny ty možnosti a čas. Začne mu chybět jeho starý život, rituály, dokonce i jeho žena a rodina. Všichni, kdo jsou nyní kolem něj, jsou za svou přítomnost zaplaceni. Služky. Prostitutky. Číšníci. Má-li peníze, může si všechno zaplatit. A nebo musí. Sedí v kavárně, ale sám, bez přátel. Smutek zahání pitím. Pije hodně. A také postupně zase prodává všechno co si s radostí koupil. Auto, nábytek. Hodinky věnuje prostitutce. Zbytek peněz pak nakonec pošle své ženě. Ta se trápí jeho zradou, ale konečně najednou ví co s penězi. Vedení obchodu přenechá svým přítelkyním, koupí si dům u moře, najde si jiného muže, věnuje dárky svým přítelkyním, obnoví styky se svými dětmi ( a možná i tu kabelku Dior si pořídí) a snaží se zapomenout. Jen ještě není příliš šťastná.
Grégoire Delacourt tak napsal v podstatě protikonzumní apel jehož cílem je ukázat, co všechno máme zadarmo a nevážíme si toho spolu s tím jak se oproti tomu jako ovce necháváme tlačit k honbě za penězi a věcmi, které vlastně ani moc nepotřebujeme. Jeho kniha naznačuje, že by bylo mnohem lepší, kdybychom místo toho znovuobjevili všechno to, co si koupit nelze (i když na to nikde reklama nebude) a do života vrátili prosté radosti. Na jejich seznamu by třeba mohlo být: mít čas, věnovat se přátelům či blízkým, přemýšlet, jít na procházku se psem,dostávat ručně psané dopisy a psát je, uvařit či upéct (s láskou) a pořádat dlouhé obědy a večeře, něco si sám vyrobit (ušít, uplést, vyřezat), být v přírodě, pěstovat něco, sledovat západ a východ slunce, číst si knihy, sbírat kameny, zpívat si, vymýšlet básně, snít, o něco pečovat….. Nu, udělejte si svůj seznam.