Několik momentek z povídkové sbírky amerického spisovatele Kurta Vonneguta Když smrtelníci spí čtenář z paměti jen tak nevymaže. Celkem vzato však sbírku prostupuje dojem nevyužitého potenciálu. Autor příliš okatě moralizuje a pointy některých povídek zbytečně dovysvětluje.

Pověst kultovního tvůrce, kterou Kurt Vonnegut u nás má, jistě podpoří i další kolekce posmrtně vydaných povídek - Když smrtelníci spí. (...) Ale právě jejich jen zdánlivá obyčejnost, dost často dotažená absencí překvapivého zvratu či pointy, je tím, co už dnes nejen v literatuře chybí. Nejde o staromódní povzdech za dobami, kdy diktátem nebylo dnešní klipové a thrillerové vykreslení života či potřeba šokovat čtenáře a kde je naopak všudypřítomná tehdejší snaha po materiálním úspěchu, ale právě o okouzlující prostotu "příběhů s poselstvím" nutících o tématu přemýšlet i dlouho po přečtení. Protože právě tím se Vonnegutovy pozoruhodně nestárnoucí povídky liší od dnešních, ve kterých se až příliš často ve snaze o co nejdůslednější zachycení reality zapomíná na to podstatné. Má smysl se k nim vracet.