Fotografce Staše Fleischmannové bude letos pětadevadesát let. To je, zdá se, ideální věk na napsání pamětí. Jmenují se Vrstvami. Prožít téměř celé století je přes všecky nesnáze, které to přináší – a že jich v tom dvacátém bylo požehnaně – obrovský dar. A prožít je navíc v komunitě, kde si podávaly kliku dveří největší převážně kulturní osobnosti té které doby, to už je přímo povinnost zaznamenat své vzpomínky pro příští generace. Kdyby pro nic jiného, tak třeba pro pár detailů, které prostě už nikdo jiný neví a vědět nebude. Anebo pro zkorigování některých zkreslení, všeobecně zavedených jako fakta. To všechno se Staše Fleischmannové v jejím vzpomínkovém kaleidoskopu povedlo.