Ačkoli Řezníček na talent příliš nevěří („Všechno je u mne výsledkem dřiny“), onomu citu pro rytmus, vyznačujícímu se u něj například opakováním některých proklamací a jejich několikerým zdůrazňováním (což někteří kritici mylně chápou v lepším případě jako výraz spontaneity, v horším jako autorskou či redakční nedbalost), se naučit nedá, stejně jako si nelze osvojit smysl pro humor. Řezníček umí královsky rozesmát, nejde však o výrobu legrace, jde o poezii. Přirovná-li ve svých pamětech strojek na trhání mandlí k ďábelské verzi Tleskačova ježka v kleci, nebo když vysvětluje, proč je Vlasta Burian biologickým otcem majora Zemana, pak nijak planě nevtipkuje, ale pomocí imaginace dodává realitě další rozměr. (...) To jsou některé z vlastností utvářející Řezníčkův jedinečný styl, díky nimž vzpomínková kniha Vrstva chleba, vrstva vápna, královna není pouhým faktografickým doplňkem Řezníčkovy tvorby, ale její plnohodnotnou součástí.

Pavel Řezníček se v jedenasedmdesáti letech rozloučil se svou spisovatelskou dráhou. Stylově. Vzpomínkovou knihou, jakých má česká literatura jen pár. (...) Kniha má formát rozhovoru se sebou samým. Je ale spíš parodií na rozhovor. Řezníček před vlastními otázkami utíká, kličkuje, opakuje se, cituje ze svých minulých knih, z deníků, z novinových výstřižků. Skáče z tématu na téma, z postavy na postavu, z historky na historku. S lineárním časem si hlavu neláme. Ani s tím, co je pravda a co poezie. (...) Vrstva chleba, vrstva vápna, královna je vlastně dobrým úvodem do Řezníčkova díla. Pobaví i nadzdvihne ze židle. Ten styl je prostě nezaměnitelný. Včetně autorova varovného gesta v posledním řádku knihy: „Lidé, nebděte. Neměl jsem vás rád!“

Nepovažuji se za tak důležitou osobnost, abych musel psát své paměti, uvádí v první větě knihy Vrstva chleba, vrstva vápna, královna spisovatel a básník Pavel Řezníček. Tu větu následné stránky knihy poněkud vyvracejí, neboť paměti jsou na nich napsány a držíme je v ruce. Jsou to ale poněkud netypické paměti a byla by škoda, kdyby je Řezníček nenapsal. (...) V jeho prózách se tento dar projevuje jako proud rozpoutané a uvolněné fantazie, která má přitom své jádro v každodenní realitě života. V autobiografických textech to je pak permanentní sklon ke grotesknu, provokaci, polemice, sarkasmu... (...) Vzpomínky na dětství tedy spíše ohrožované a křehké však prosvětluje vášnivá četba, která se stane konstantou jeho života: Řezníček je mimořádně sečtělý autor, k čemuž se ještě přidává výborná paměť a sklon skládat fakta v asociativních řetězcích a kdekoli hledat bizarní spoje a souvislosti. Řezníčkovy paměti v mnohém připomínají vzpomínky psychiatra Vladimíra Vondráčka, vršícího stovky reálií, které dohromady vytvořily barvitý obraz minulosti. Řezníček je v tomhle ohledu skromnější, nicméně v pasážích, kde čerpá ze svého deníku a kde se text mění v jakési kalendárium, je patrné, jak je mu kaleidoskopická mnohost světa blízká.

(...) Řezníčkovy paměti s názvem jeho dávné sbírky Vrstva chleba vrstva vápna královna nezklamaly očekávání. Tu sbírku mi můj spolužák ze základní školy Pavel Řezníček posílal spolu se všemi svými díly. Pietně je uchovávám, a kdykoliv se chci zbavit pocitu všednosti a nudy, beru buď autorovu trilogii nebo jeho romány a novely od Alexandra v tramvaji přes Strop, Vedro až k Natrhneš nehtem hlavy jejich a čtu si dlouhé hodiny, abych se pobavil jako málokdy jindy... Ale zpět k pamětem. Řezníček si s největší pravděpodobností klade sám nastrčené otázky. To je dobře osvědčená metoda. Nemusíte odpovídat na blbosti a sami si vytvoříte obraz své osoby, jaký vám nejvíce vyhovuje. A to Řezníček znamenitě ovládá...