Svazek věnovaný Vojtovi Dukátovi završuje edici FotoTorst. Předčasně uzavřená řada, kterou se nakladatel Viktor Stoilov prostě rozhodl zavřít, asi nemohla mít lepší tečku, než je tato. (...) Oba jsou představiteli humanistické fotografie vycházející z tradic ustavených agenturou Magnum, jíž je Koudelka členem a Dukát byl dvakrát jejím kandidátem (ale neměl dost chuti podřizovat se představám a požadavkům agentury). Oba se v exilu stali fotografy samoty, fotografy tuláky a poutníky, kteří na černobílý kinofilm zaznamenávají "postranní" děje, ony nenápadné, vždy jen pár setin vteřiny existující situace nahmatávající a vyzařující úděl člověka, jeho zasazenost i vrženost do prostředí, do vztahů, do bytí. (...) Dukát má pár roků před sedmdesátkou, za sebou bezmála půlstoletí tvůrčí dráhy a hmatatelným plodem toho je knížka s osmi desítkami fotek. Není to málo? Jak se to vezme. Svět přetéká obrazy. Jejich produkce a distribuce je snadnější než kdykoliv dřív. Už dlouho předtím, než se prosadila digitální fotografie se svou "nesnesitelnou lehkostí", Dukát tvůrčím postojem i v textových projevech pochyboval o nutnosti všechno fotit. Majitel fotoaparátu by si měl dobře rozmyslet, zda to, co fotí, je k něčemu, zda je nutné, aby zrovna tenhle obraz existoval. Jde mu o ekologii duše i hmoty, o uměřené vytěžování světa. "Nejdůležitější je vědět, co nefotit," začíná jeden ze dvou Dukátových miniesejů zařazených do torstovské publikace.