Nevěra

Romány brazilského spisovatele Paolo Coelha (1947) se už tradičně drží na předních příčkách prodejních žebříčků. Dráhu úspěšného spisovatele začal v roce 1988 knihou Alchymista (česky 1995), které předcházela prvotina Mágův deník (česky 2002). Tu napsal na základě vlastních zkušeností z poutní cesty do Santiaga de Compostelly. Tyto dvě knihy jakoby určily jeho budoucí spisovatelský směr. Díky důrazu na duchovní stránku jedince se Coelho svým způsobem etabloval jako guru moderní doby, který přesně ví, co dnešního člověka trápí. Schéma Coelhových románů je prosté – existenciální problém, hrdinovy peripetie na jeho „cestě“ zpět k sobě a vyřešení. Stejné je to s náměty. To co nejvíc trápí dnes je stereotyp, odcizení, nuda atd. Coelhovy příběhy tak mají svým způsobem ráz moderního evangelia – jsou vlastně jakýmisi vzorovými případy na jejichž konci vždy přijde rozhřešení, očista a poučení. Navíc Coelho sám rád cituje a do svých románů zařazuje úvahy nad texty z duchovní literatury (např. z Bible) nebo citace samotné. V jeho zatím posledním, v pořadí už patnáctém, románu Nevěra (vydalo Argo v překladu Jindřicha Vacka), je tak například zmíněn List Korintským, nad kterým přemítá hlavní hrdinka novinářka Linda. V této nejnovější literární práci se autor opět zaměřil na klasické prvky svých příběhů - stereotyp, nudu, konformitu, odcizení a osamocenost, které moderní člověk pociťuje. A samozřejmě také na nespokojenost, která plyne z toho, že nejsme tím, čím chceme být, jsme tím, co vyžaduje společnost. Příběh tentokrát čtenáře zavádí do současného, a trochu sterilního, Švýcarska (zmínky o zajímavostech Ženevy lze chápat jako celkem příjemný bonus), kde Linda žije a kde má atraktivní práci, dům, služku, chůvu, bohatého a pohledného manžela a dvě děti. Navenek je všechno tak jak má v zaopatřené rodině vyšší střední třídy být. Hladké, čisté a bez emocí. Což je ovšem ideální jen do určité míry. Na druhý pohled je znát, že ve vztahu chybí otevřená komunikace, upřímnost, vřelost. Na Lindu pomalu dopadá krize středního věku. Všeprostupující stereotyp, nuda a konformita nakonec vedou k touze po dobrodružství, vášni a emocích. Linda se propadá do depresí. Shodou okolností jí řešení nabídne setkání s bývalou láskou a východiskem se tak stane milenec. Do následného dobrodružství jde Linda s nadšením, dokonce se touží i zamilovat. Zpočátku se to podle jejího plánu ale nevyvíjí. Potřeba dobrodružství je ovšem silnější než racionální uvažování, a tak se druhou alternativou stane zničení jeho manželky; Linda dokonce sežene ilegální drogy, s jejichž pomocí chce ženu zdiskreditovat. Pak se jí ale přece jen podaří milence získat a konečně si užívat si dobrodružství paralelního vztahu, který jí přináší žádaný adrenalin – aspoň po nějaký čas.
I tady se ale brzy objeví hranice. Lindu nakonec příliš netěší manžela podvádět a zakázaný sex se postupně degraduje na formu tělesného cvičení, už proto, že ani jeden ze zúčastněných vlastně nemá zájem se citově angažovat a svůj život měnit. Lék na krizi tak vytvořil krizi jinou, hlubší. Ta ale překvapivě má pozitivní vliv. Přinesla totiž Lindě pocit viny a to je možná právě to, co ji nakonec pomůže najít znovu samu sebe. V závěru knihy je ovšem zmíněna ještě jedna, mnohem bezpečnější metoda cesty k sobě a k dostatku adrenalinu. Linda se spolu se svým mužem vydá vyzkoušet paragliding. Zážitek letu vzduchem jim umožní uvědomit si vlastní čistou a ničím nenarušovanou existenci a také duši, které se jim vyjeví teprve až mimo kontakt se zemí… Zdá se tedy, že nejlepší způsob jak získat nadhled a vypořádat se s krizemi, nudou a nedostatkem dobrodružství je proletět se vzduchem nad krajem. Aspoň podle Paola Coelha.