Volání kukačky jsem poslouchala jako audioknihu a v pořadí třetí dílo o soukromém detektivovi Cormoranu Strikeovi a jeho asistentce Robin. Ignorovala jsem tedy pořadí, v jakém byla díla vydána, protože podle data vydání je Volání kukačky první. Jsem tomu ale velmi ráda, protože z dosud poslechnutých (začala jsem Hedvábníkem, pak Smrtící bílou a teď Volání kukačky) považuji Volání kukačky za nejslabší. Příběh je extrémně zdlouhavý, rozvláčný, příliš popisný do detailů a příliš založený pouze na vztazích a rozhovorech mezi cca 10 postavami, které se v příběhu vyskytují, s minimen napětí v jeho průběhu. Kdyby mi podobným stylem při jakékoliv příležitosti někdo něco vyprávěl, velmi brzy mne to přestane bavit a buď to půjde jedním uchem tam a druhým ven, zkrátka "vypnu příjem" nebo vypravěče s omluvou opustím a pomyslím si, že je mi srdečně jedno, co kdo kdy kde dělal a řekl a že to připomíná způsob vyprávění některých příbuzných, kteří velmi zeširoka a do obtěžujících detailů vyprávějí věci, které nejsou nijak zajímavé, o lidech, které neznám, nikdy jsem nepotkala a ani po tom nijak zvlášť netoužím, o jejich zaměstnáních, rodinných vztazích atd., které jsou mi naprosto ukradené. Podobný pocit nudy a přílišné rozvláčnosti jsem měla už u Hedvábníka a k poslechu další audioknihy mne tehdy přimělo jen hodnocení čtenářů, které považovalo ostatní knihy za lepší. U smrtící bílé se s tím ztotožňuji, to se mi líbilo nejvíce, děj byl nejživější. Hedvábník se mi zdál nic moc a Volání kukačky nejhorší. Audiokniha tedy na mne působila dojmem na hranici nudy a ztráty času a jediné, co mě udrželo při tom, že jsem ji nevypnula, byl velmi příjemný hlas a interpretace Petra Olivy, díky kterému byl příběh snesitelný, i když ani ten nejlepší hlas samozřejmě nemůže nezajímavý příběh zcela zachránit. Jen díky této interpretaci dávám tři hvězdičky, knize samotné bych dala pouhé dvě, možná i jednu a půl, kdyby to šlo. Postava Cormorana Strikea je zajímavá a svérázná, to je jedno z méně pozitiv. V dalších dílech je jeho charakter ještě více rozpracován, později i postava jeho asistentky Robin (ta je v tomto díle ještě celkem bezvýrazná) i zajímavý a netuctový vztah mezi nimi. Celkem představitelně na mne působí vykreslení londýnského prostředí (ale byla jsem tam jen jednou jako turistka, takže posoudit reálnost nedokážu). Dalším pozitivem je, že kniha není plná krve a násilí, jak se v poslední době u mnoha detektivek stává. Bohužel to nevyváží už výše uvedená negativa. Kdybych nejdříve slyšela nebo četla Volání kukačky, rozhodně bych po dalších dílech nesáhla. Po Hedvábníkovi jsem dost váhala (taky příliš rozvláčný, kvantita počtu stránek bohužel ani tam neznamená kvalitu), ale Smrtící bílá ve mně vyvolala trochu více zvědavosti i po dřívějších osudech hlavních hrdinů. Vím, že existuje i TV seriál k prvním třem dílům knihy, ale ten jsem neviděla, s ním tedy srovnávat nemohu. Harryho Pottera jsem taky nečetla, abych mohla srovnávat, zda se autorce alespoň tam dařilo napětí a děj udržet po celou knihu, a podle filmu, kde mají tvůrci mnohem širší výrazové prostředky pro působení na diváky, také posuzovat nelze. Pro čtení této knihy tedy doporučuji počítat s velkou dávkou trpělivosti, jinak může být čtenář zklamaný a nudit se nebo odložit ji předčasně. Upřímně nechápu chválu většiny recenzí z médií. Řadila bych ji spíš k průměru a srovnávání se známými spisovateli detektivek bych považovala za obrovskou troufalost a neskromnost. Mediálně některé možná zastíní díky popularitě autorky, ale i to je známo, že ne vše, co a jak je propagováno, pak odpovídá očekáváním.
Volání kukačky jsem poslouchala jako audioknihu a v pořadí třetí dílo o soukromém detektivovi Cormoranu Strikeovi a jeho asistentce Robin. Ignorovala jsem tedy pořadí, v jakém byla díla vydána, protože podle data vydání je Volání kukačky první. Jsem tomu ale velmi ráda, protože z dosud poslechnutých (začala jsem Hedvábníkem, pak Smrtící bílou a teď
... 
Magazín OKO
