Host 2015/2

Měsíčník pro literaturu a čtenáře.

Nejsem si jistý, zda čtenáři Hosta vědí, že Martina Navrátilová, devítinásobná vítězka Wimbledonu v ženské dvouhře, napsala tři romány. Všechny se odehrávají v tenisovém zákulisí a ve všech se vraždí. A bývalá mužská světová jednička, Rumun Ilie Năstase, také vydal dva thrillery. Netuším, proč vysloužilí tenisté píší krimi, ale docela dobře chápu, že spisovatelé hrají tenis. Tak například Vladimir Nabokov se v době svého berlínského exilu živil jako tenisový trenér; těch několik stránek Lolity to vzrušujícím způsobem dokládá. A třeba J. R. R. Tolkien si během zápasu s výrazně mladším soupeřem vymkl kotník, načež začal v posteli vymýšlet fantazijní svět, který ho nakonec proslavil přece jen víc než jeho servis. Když jsem tedy Martina Reinera vídal na brněnských kurtech, jak urputně hájí základní čáru, hned jsem věděl dvě věci. I když si v posledních letech nechal narůst delší vlasy, druhý Ilie Năstase už z něj asi nebude. Hraje tenis jako spisovatel: bez fyzického fondu, ale zato s hypertrofovaným smyslem pro krásné, byť ojedinělé údery, zejména v nouzi, kdy ho soupeř zažene do úzkých. Nedávno mi Martin vyprávěl o jednom takovém lobu, který vytáhl z nemožné pozice, a oči se mu zaleskly, jako by ho právě napadl verš od Boha nebo ďábelsky dokonalá věta. Pokud tedy v titulním rozhovoru únorového Hosta mluví nejen o psaní, literární kritice a nakladatelské činnosti, ale také o tenise, úplně mu rozumím. Vlastně: schválně jsem se ptal. Psaní krimi asi tenisté měli přenechat nedávno zesnulé P. D. Jamesové, o níž se v tomto čísle rovněž dočtete. Ale spisovatelé každopádně nemohou tenis přenechat jen tenistům ani filozofii jen filozofům, jak se o tom obšírně píše v rubrice Téma. Bílý sport by přišel o svou metafyziku a z filozofie by zase nezbylo téměř nic jiného. Vážení čtenáři, bavte se hrou. Jan Němec