(...) . Rajchman žije svůj individuální čas s pocitem sounáležitosti svého času s časem kosmickým. Projevuje se to smysly, vnímáním barev. Barvy ukázňují smysly, a toto autor pochopil především. Nepodléhá bohapustému kreacionismu, jen nahlíží a dává nahlédnout. Kdyby byl malířem, jeho obrazy by byly barevně výrazné. Barvy by odlišily všechno a nic, z konkrétního by vyhřezlo absolutní. Vše. Vše viděné a cítěné. Kdyby byl malíř. Je však básník. Ale stejně jako kdyby byl malíř, míří jinam, kde neví, co jej čeká. Proto si je-nejistý. Bojí se stereotypu ještě dřív, než do něj upadl. Bojí se opustit platformu, na které tvořil předchozí knihy, bojí se vymknout z manýristické pózy, již stvořil a přijal. A v tom je, na rozdíl od mnoha jiných, poctivý. Básnicky i lidsky.

(...) Mnoho básní působí jako záznam meditace, některá slova jako by odkazovala k východní duchovní tradici. Rajchman je však naštěstí příliš básníkem, než aby pře-jímal výrazivo nějaké nauky, a slova svých básní hledá, jak se na zkušeného autora sluší, po svém. Vliv východního duchovna se tu objevuje spíše pocitově: „Vstoupíš-li do stromu, / jsi ve světadíle stromů. / Plazíš-li se dutinou stébla, / postihneš tíseň trav." Bylo by zajímavé srovnat tyto verše s tvorbou mnoha našich buddhistů, kteří své básně převzatými pojmy bezelstně přetěžují, a okrádají tak své texty o autentičnost přímého prožitku. Tohle riziko Rajchmanovi naštěstí nehrozí: ví, jak slovo v básni funguje, a volí výrazy opatrně.