Hana Karolina Kobulejová otevírá čtenářům dveře do svého osobitého světa, v němž se hmatatelné proplétá s cítěným a blízkost dvou lidí je mnohem spíš tušenou nadějí, než něčím nezpochybnitelným či daným, a to přesto (nebo snad právě proto), že autorčina vnímavost koření hluboko v duši. Niterní verše doplňují uvolněné a rozevláté tahy její ruky, kde...