Úsvity na růžích

Hana Karolina Kobulejová otevírá čtenářům dveře do svého osobitého světa, v němž se hmatatelné proplétá s cítěným a blízkost dvou lidí je mnohem spíš tušenou nadějí, než něčím nezpochybnitelným či daným, a to přesto (nebo snad právě proto), že autorčina vnímavost koření hluboko v duši. Niterní verše doplňují uvolněné a rozevláté tahy její ruky, kde obloučky i hroty působí jako jeden celek. Prolínání impresí, tak charakteristické pro její tvorbu, nemá v této sbírce hranic a dává tušit, že právě spojení je hlavním motivem. Přitom tančí po stezičkách souvislostí, které jsou na první pohled sotva patrné. Neprošly po nich totiž zástupy tvůrců, ale s básnickou citlivostí je jako první prošlapává sama autorka.