Smutek a osamění, ale i opatrný optimismus a naděje prostupují poetický a introspektivní text švédské spisovatelky, která spolu se čtenářem provází hudebníka Adama Ankera při pátrání po jeho kořenech.

(...) Vysoce kultivovaná, jazykově vytříbená próza plná nostalgie, smutku a nakonec i naděje vzdáleně připomíná slavnou Sophiinu volbu, a to nejen polskými konotacemi. I v Sonátě pro Miriam jde o nutnost rozhodnout se mezi řešeními, z nichž každé je nešťastné. Jako celek je kniha, kterou vydal Vyšehrad, krásnou ilustrací k mottu, které autorka pro román zvolila: „Člověk ale musí najít slova, neboť beze slov neexistuje téměř nic…“ Olssonová ta pravá slova našla.

Hudebník Adam Anker žije sám se svou dcerou na ostrově nedaleko novozélandského Aucklandu. Proč žijí spolu sami, proč Adam nemluví o své ženě a proč Miriam nepoznala svoji matku? Autorka postupně odkrývá rodinná tajemství. Osudy lidí, kteří prožili dobu od druhé světové války do začátku našeho století, nabízejí neobvyklé příběhy. Ty nejdramatičtější se často vztahují k tragickým zážitkům holocaustu. U jeho obětí jsme se nejednou mohli setkat s vytěsňováním traumat, neboť mluvit o nich i mezi blízkými bylo příliš bolestné. (...) Pochopil, že „ti, kdo vyrůstají, aniž znají svůj počátek, zůstanou navždy v nejistotě. Štěstí jim vždy bude připadat prchavé, zaměnitelné, protože postrádají jistotu." Adam štěstí poznal a objevil tajemství svých rodičů, nakonec našel i cestu ke své ztracené životní lásce, jež mu dala dceru Miriam.