Dům, který opouštíš

Knížku básní Martina Vopěnky tvoří dvaatřicet básní, jež jsem vybral z původních šestačtyřiceti. Nikde jinde ve svém díle než v této útlé básnické sbírce a v prozaických Nebarevných vzpomínkách není autor sám tak cele a obnaženě přítomen – ve své citlivosti, zranitelnosti, lyričnosti, ale i ve vůli k reflexi a k vyslovení doby, v níž žije. To nejosobnější, rodinné, vtahy k prarodičům, rodičům, ženě a dítěti, stojí u něj hned vedle obecného, společenského, jež se snaží nejen zachytit a vyjádřit, ale i promyslet. Byl to právě skrytý a v čase se odehrávající „příběh“ těchto dvou pólů autorova vnitřního světa, co mi bylo vodítkem při řazení básní.