(...) Kniha je napsaná ležérně a s vtipem. Je právě tak zdánlivě cynická, unavená a chytrá jako její hlavní hrdina. Současné drama, které se odehrává na ploše pár hodin, se prolíná s porevoluční historií Ruska a vede k jedné úvaze. Jak se stalo, že si ruští voliči neomylně, po pár letech divoké svobody, jejíž odvrácenou stranu Ševeljov nezapírá, opět volí staré pořádky? A proč je nezajímá, že kromě vlastní nesvobody pak jejich stát roznáší utrpení do svého okolí. Ševeljov přitom nepíše o „nich“, těch hloupých a stádních, píše o „nás“, těch hloupých i chytrých, stádních i svobodomyslných. A kdo by si myslel, že jeho úvaha ztrácí platnost na ruské západní hranici, velmi se mýlí.

(...) Michail Ševeljov vrací do soudobé literatury dvě velké otázky klasické ruské literatury: Kdo je vinen a Co dělat? Na dramatickém příběhu, který se odehrává v uplynulém dvacetiletí od první přes druhou čečenskou válku, anexi Krymu a ruskou agresi proti Ukrajině, dokazuje, jak tato tázání jsou snad živější než před dvěma stoletími. Významný ruský novinář (nezapomněl, že v mládí se na pár let se svými rodiči ocitl v Československu, a dodnes je hrdý na to, že se naučil česky) napsal román, když se přesvědčil, že nezávislá publicistika v dnešním Rusku ztrácí pole i vliv. Využil svých zkušeností, neboť byl svědkem všech nedávných ruských válečných agresí v zemích bývalého Sovětského svazu. Líčené drama je ozvěnou teroristických útoků ve Volgodonsku a v Moskvě. Teroristé obsadili u Moskvy kostel s lidmi a Vadik Seredin, vůdce teroristů, požádal svého přítele novináře Pavla Volodina, který ho vysvobodil v Čečensku ze zajetí, aby za ně vyjednával.

(...) Na necelých 170 stranách je situace v Rusku popsána lépe a jasněji než v desítkách monografií, článků či rozhovorů. Z „nového“ Ruska už nezbylo vůbec nic.

Ruský novinář Michail Ševeljov nazval svůj románový debut dráždivě: Nejsem Rus. Prostřednictvím jednoho podivného přátelství v knize nastiňuje ruské dějiny posledních dvou desetiletí a především zmařené naděje restartu Ruska. (...) Ze Ševeljovova románu prýští bezmoc nad stavem ruské mediální krajiny a perzekvované svobody projevu, jejíž součástí je zpytování vlastní viny. Tato tísnivá „dostojevština“ je to, co Vadik neunesl, a proto jeho životní příběh nevyhnutelně musí skončit špatně. Spisovatel Ševeljov sám neví, jak z toho ven, ruského „břemene“ si ale nelze nevšímat, týká se každého s ruským pasem. „Co dělat? Pro začátek se kát – tak jak to dělají Němci více než sedmdesát let. A pak se uvidí,“ říká Ševeljov citovaný v doslovu překladatele Jakuba Šedivého.

(...) Novela se čte jako detektivka, dá se tak dokonce i vnímat. Byla by to ale škoda, protože příběh je spíš nenápadnou učebnicí novodobé ruské historie. Je odpovědí na to, kde se zrodily frustrace a který čin je reakcí na jakou předchozí křivdu. Především je ale průvodcem po konstantách ruského myšlení, vysvětlením toho, proč se co děje – nikoliv však jeho ospravedlněním. Michail Ševeljov je významný ruský novinář. Z rozhovorů s ním vyplývá, že si začal uvědomovat meze své profese a na hlubší otázky se pokusil odpovědět jinou formou. Nejsem Rus je jeho beletristickou prvotinou. Kniha se čte jako dobrá žurnalistická reportáž, je strhující, vypointovaná a sdělná. A v člověku doznívá ještě dlouho po tom, co obrátí poslední stránku.

(...) Prostřednictvím osudů hrdinů svého prozaického debutu přibližuje někdejší zástupce šéfredaktora deníku Moskovskije novosti Michail Ševeljov posledních dvacet let ruských dějin. Jeho novela Nejsem Rus (vydává Prostor) se odehrává v současné Moskvě a jejím okolí, kde skupina teroristů obsadí kostel plný lidí a domáhá se vyjednávání o svých požadavcích. Podstatnější než dějová linie jsou ale otázky, které kniha vznáší, například - proč je dnes Rusko tam, kde je.

(...) Text, nepostrádající navzdory pochmurnému obsahu až bizarní humor, je otázkou po vině. Po vině za to, že nové Rusko nesplnilo očekávání „dětí srpna“, že kvůli jeho politice umírají lidé nejen v Čečensku a na Ukrajině. Přitom čečenské předáky nijak neadoruje, líčí je se stejnou ironií jako zástupce různých ruských institucí, kteří se sjeli do Nikolského a nevědí, co mají s teroristy dělat. Vadik toho moc nechce, nebylo by fér jeho požadavek prozradit, ale když mu není vyhověno, reaguje kategoricky: „Já nejsem Rus. Byl jsem. Ale už nechci. Moje národnost je teď – Nerus.“