To jsem já, Františka

Napsala jsem knihu. Jmenuje se: To jsem já, Františka. Stvořila jsem knihu, aniž bych po tom bytostně toužila. Pár nakladatelů, jež mě k tomu vyzvali, jsem v nedávné minulosti s díky odmítla. Nechtěla jsem udělat další výpravnou publikaci o módě, kterou si představovali. Na trhu jich je řada, jsou lahůdkou pro fajnšmekry a jejich autory mají být historici módy. I na výzvy udělat něco jako rukojeť trendů, stylingu, povinné etikety jsem řekla ne. Necítila jsem to tak. Loni na podzim jsem však začala o knize přemýšlet. Životní okolnosti, diagnóza, jež člověka srazí na zem, mimovolná, do vyššího levelu posouvající revize lidských hodnot mě přiměly k pocitu, že nazrál čas na sdělení, neboť má výpověď může jiným pomoci. Do kolen je přece kdekdo sražen. Jen musí zase vstát.
To jsem já, Františka, není biografie, i když na dětství, jež mě formovalo, vzpomínám. Vzpomínky náleží i dospívání, pár odžitým módním epochám, polozapomenutým fenoménům doby. Taky současným, nedávno uplynulým, více či méně načechraným Pěnám dní, jež jsou křehkou svodkou dojmů, naplavenin momentů, situací podepisujících se na náladě i biblickým desaterem daném účtování před usnutím. Své třinácté komnaty průběžně a jemně otevírám a je na čtenáři, zda k nim najde klíč. Pochopí. Na módu, showbyznys nezapomínám. Vím, že jsem s nimi spojená, že se ode mě tohle téma očekává. To jsem já, Františka je skládačka. Leporelo. Krasnohled, jehož ornamentální mozaika momentů se pootočením mění. Malé a velké dílky puzzle mého života.