Jméno větru: Kronika Královraha, den první

Jméno větru je na první pohled prostý příběh. Z anotace víš, že Kvothe, nějaký kluk z prostých poměrů se vyšplhá na proslulého čaroděje, velkého muže, jehož jméno vyslovují šeptem. A jsme ve fantasy světě, takže tu je plno nadpřirozených prvků, proroctví, magie a i drak se tu má mihnout. Tak jsem se usadila, přečetla pár stránek a bylo to tam. Stoprocentně jsem splynula s příběhem. Několikrát jsem se vracela k oblíbeným pasážím. Taková láska k hlavní postavě mě pěkně dlouho nepotkala. Takové souznění, takové prožívání děje a každého jeho kroku, když je to proboha jen papíře. Každý jeho pád, jeho úspěch, bála jsem se s nim do morku kostí, užívala si ten spletitý svět jehož zákonitosti jsou ti odkrývané rafinovaně po troškách, v těch správných dávkách. V úžas mě celou dobu uváděla propracovanost děje a celého světa. A Kvothe, kluk ušatá, jak ti s každou stranou rostl před očima, vyvíjel se, jeho činy ho tvořily v takovou osobnost, kterou si chceš vzít a nestydíš se za to. Takovou husí kůži, stoprocentní vtaženost do děje a tíhu v srdci z konce příběhu jsem cítila jen u Harryho. Epický šestiset stránkový kousek. Který místem neplýtvá, vše je tu na tesání do kamene. V příběhu Kvothe je ti nabídnuto vše dosyta. Zkraje na tebe mrká příslib monumentální fantasy, tak se naladíš na vlnu a pohodlně se usadíš. A co přijde? Pecka. Z pohádkového rozjezdu se vrhneš s hrdinou do pekla, abys s ním opět povstal a zakusil lásku, přátelství a sleduješ cestu legendy v přímém přenosu. Už teď vím, že tento příběh s člověkem zůstane. Jako zlatonka třepotající se v kapse na každém kroku a bude sakra těžké doporučit to někomu dál. Už kvůli případným výtkám proti tomuto pro mě dokonalosti plného díla.