Divadlo spojované s laskavým humorem je připomínáno nostalgicky, místy až pochmurně. Ovšem nostalgie byla přítomna už v postavě titulního hrdiny, jde tedy o nostalgii na druhou. V každém případě jde o text, v němž jediný z dosud žijících hlavních tvůrců cimrmanovských her bilancuje a loučí se. Fakt konečnosti šaškovsky nezastírá, naopak jej upřímně tematizuje.

(...) Texty v knize jsou spíše melancholickým bilancováním, vzpomínkami a vyjádřeními obdivu a lásky než vtipy a pikantními detaily ze zákulisí. Teskný tón knize vtiskává obšírný dopis Ladislavu Smoljakovi, který sestavil Zdeněk Svěrák a jehož rozsah tvoří téměř čtvrtinu knihy. List adresovaný do Českého nebe připomíná více než popis událostí a úspěchů z doby, kdy už divadlo řídilo pouze jedno eS a soubor se stal „mužstvem v oslabení“, vyznání, které snad vzniklo z potřeby ospravedlnění. Svěrákovo vypořádání se s ne vždy bezproblémovou minulostí divadla, s bolestnými odchody přátel a kolegů a překvapivě i s vlastními postoji a rozhodnutími, které mnohdy souvisely spíše s dobovou politickou a společenskou situací než s divadlem samým, působí i přes jistou míru stylizace upřímně a čtenářům přibližuje pocity bilancujícího tvůrce, který před půlstoletím pomáhal vytvářet legendu a nyní občas neví, co si s ní počít. Poněkud chmurné vyznění listu naštěstí odlehčují i úsměvné pasáže, zejména vzpomínky na Ladislava Smoljaka, jeho výroky, komplikovanou povahu či na jeho lásku k debatám, která často prodlužovala tvůrčí proces.