Tři minuty do soudného dne: Příběh největší špionážní aféry v dějinách USA

Moje babička vždycky říkala, že dobrá práce se chválí sama. Toto pořekadlo ale asi u FBI neznají, protože sebechvála z této knihy teče proudem. Bohužel mě neomráčila schopnost behaviorálního psychologa a detektiva v jedné osobě rozmluvit vlastizrádce, který měl sám evidentně zájem vypovídat, jen si chtěl užít pozornosti agentury? Neomráčil mě ani způsob získávání důkazů, když šlo celou dobu o to, aby dotyčný řekl to, na čem by mohla být postavena jeho obžaloba, ale utajit před ním, že to, co říká, bude jako důkaz použito. Zvlášť když zrádce je bývalý voják, který měl při náboru naměřené nejvyšší IQ, má úctyhodný všeobecný přehled, dost se nudí a je výlučným zdrojem důkazů proti sobě samému? Trochu mi to připomnělo Sherlocka Holmese, když se s nadsázkou řečeno vyvodí z toho, jakým způsobem podezřelý drží šálek s kávou, to, že ho maminka v dětství nepřiměřeně trestala. Každý z nás podvědomě registruje a vyhodnocuje projevy nonverbální komunikace a instinktivně na ně reaguje, ale nikdo z toho nedělá takovou vědu.