Proměna krve

Útlý spisek skýtá vhled za kulisy zrcadlového bludiště autorovy literární tvorby, dokresluje nejasné kontury určitých literárních obrazů – nastiňuje jejich poetiku, tedy i zřídlo, z něhož vyvěrají. Autobiografický text se též stává zajímavou výpovědí o pohledu „západního oka“ na východní náboženství a filosofii, jimiž je celá stať (z hlediska čtenáře nicméně srozumitelným jazykem) prosycena.
Jádrem tohoto, pro nás vzhledem k nedávnému překladu poměrně nového, Meyrinkova „plodu“ je problematika lidského vědomí – touha po zostření vědomí, jež od světa neuniká, ale je v něm ukotveno, touha po scelení rozkolísaného já, neboť jak sám autor píše: „Sjednotit se se „Zahaleným“ – lodivodem s maskou jsem ho nazval v jedné ze svých novel – se svým vědomím a citem, to pokládám za smysl svého života. Je-li to smyslem a cílem každého lidského života, si netroufám posoudit; zdá se však, že většině lidí stačí bezmyšlenkovitě se ubírat ke hrobu, jako úhoři táhnou k moři.“