Hlavním tématem knihy polského historika a oceňovaného popularizátora dějin Grzegorze Motyky (nar. 1975) jsou masakry Poláků, které se odehrály v létě roku 1943 na Volyni a následně v roce 1944 v Haliči. Motyka proto operuje s termínem volyňsko-haličský zločin. Ten byl doposud mezi českými čtenáři málo známý, na rozdíl od tzv. katyňských masakrů, a to i přesto, že volyňsko-haličské masakry si oproti Katyni vyžádaly přibližně pětkrát více obětí (asi 100 000 zavražděných Poláků). Do širšího povědomí se u nás volyňské události dostaly až v souvislosti s polským filmem Wołyń z roku 2016 (150 minut, scénář a režie Wojciech Smarzowski). Velmi naturalistický film, který byl v České republice promítán převážně v rámci malých filmových festivalů a letních škol, vyvolává v divákovi velké množství otázek, na něž se jen těžko hledají odpovědi. Právě proto se jeví jako velmi vhodné, že byla do češtiny relativně rychle (pouhé dva roky po vydání originálu) přeložena poslední Motykova práce k tomuto tématu. Kniha je přehledně rozdělena na pět hlavních částí:
1. Genocida skrytá za ukrutnostmi (9. února 1943 až 18. května 1945)
2. Polský hněv a pomsta
3. Sovětské násilné potlačení Ukrajinské povstalecké armády a její mýtus
4. Chorvatská analogie: ustašovská genocida
Závěrečná pátá kapitola pak nese název Volyň 1943 v historické politice Polska a Ukrajiny.
[...]
Faktem zůstává, že jednotky UPA provedly hromadný a soustředěný útok na obce obývané Poláky v noci z 10. na 11. července 1943 (rozkaz Klyma Savura). V důsledku tohoto rozkazu bylo během několika desítek hodin vyhlazeno 99 polských vsí na Volyni. Oddíly UPA přitom dovedně využívaly moderních metod, které jsou nám známy ze současnosti, zejména šíření dezinformací mezi polským obyvatelstvem. Právě brutální forma zabíjení (používání tupých a drtivých selských zbraní, případně zapalování budov a lidí zaživa) zůstává dodnes jednou z nejkontroverznějších metod ukrajinského boje za nezávislost. Ušetřena nezůstala ani příroda: po polských vesnicích (koloniích) neměly zůstat žádné stopy, ovocné sady byly poráženy, „osvobozené“ obce zaorávány.
[...]
Z dalších kapitol je třeba zmínit zejména čtvrtou, analogickou, byť se nám srovnání ukrajinských nacionalistů s chorvatskými ustašovci může na první pohled zdát poněkud kuriózní. Motyka dokazuje, že Chorvati a Ukrajinci byli v úzkém v kontaktu zejména ve 30. letech v Itálii na Liparských ostrovech (dnes populární turistická destinace). Výše zmíněný ukrajinský ideolog Kolodzinskyj byl totiž po propuštění z polského vězení odeslán exilovým vedením OUN do Itálie, kde se stal vojenským instruktorem ve školicích táborech, které italská tajná služba vytvořila pro emigranty z chorvatské organizace Ustaša. Kromě Kolodzinského zde působilo ještě devět dalších instruktorů OUN. Kontakty mezi Chorvaty a Ukrajinci přetrvaly i po druhé světové válce. Jedním z řečníků při pohřbu chorvatského „poghlavnika“ Ante Pavelicé (1889–1959) byl i dr. Vladimir Pastuščuk, který reprezentoval „banderovci“ ovládaný Antibolševický blok národů.
Motyku je potřeba ocenit za to, že svůj výklad neukončil rokem 1945, ale v poslední kapitole se zabývá vzájemnými vztahy současného Polska a Ukrajiny s ohledem na volyňské události...
Podrobněji viz recenczi v časopise Historie a vojenství (ročník 68, 2019, č. 3, s. 147–148.)
Hlavním tématem knihy polského historika a oceňovaného popularizátora dějin Grzegorze Motyky (nar. 1975) jsou masakry Poláků, které se odehrály v létě roku 1943 na Volyni a následně v roce 1944 v Haliči. Motyka proto operuje s termínem volyňsko-haličský zločin. Ten byl doposud mezi českými čtenáři málo známý, na rozdíl od tzv. katyňských masakrů,
...
