Nemůžu si pomoct - mám moc ráda psaní Terezy Boučkové. Styl je sice obyčejný (k tomu typicky ženský!) a tematika pětapadesáti fejetonů všednodenní, a navíc jsem je v posledních pěti letech čítala v Literárkách, Hospodářkách i jinde - ale ta její otevřenost, odvaha pouštět se na tenký led i na půdu pro ženy netypickou, ten vtip, ta (sebe)ironie! V Božích mukách, své druhé knížečce fejetonů s podtitulem Fejetony o lásce ke kolu, se autorka dvou románů, tří novel a dvou filmových scénářů prezentuje jako vášnivá cyklistka z donucení - píše o světě viděném zpoza manželových zad z cyklistického sedla, ovšem zavzpomíná i na doby, kdy to bylo ještě "zprava dobrý, ale zleva tanky". (...) Boučková po vynikajícím autobiografickém románu Rok kohouta (prodej na český trh nevídaný: přes 50 000 výtisků za dva roky!) opět naplno říká, že politika je šlendrián a leckteří lidi prasata, ale hlavně se vyznává z toho, že po hlavě spadla do "cyklopandemie". A o tom se takhle v červenci čte krásně, ať už je člověk na kololodi, nebo se válí na dece.