Trhlina

Přečetla si knihkupkyně ze Slaného

Absolvent vysoké školy Igor se díky brigádě dostává do starého ústavu pro duševně choré. Nalézá zde tajemný trezor a jeho zvědavost je obrovská. Souhrou náhod k němu objeví klíč a netuší, jaké šílenosti ho budou v následujících měsících čekat. Uvnitř trezoru jsou spisy a nahrávky z roku 1939 o jistém Walterovi Fischerovi, který záhadně zmizel na slovenském pohoří Tríbeč. Vše ale ukazuje na fakt, že se po několika měsících našel dezorientovaný, poraněný a ve velmi špatném duševním stavu. Igor se vydává přijít této záhadě na kloub společně s Davidem a Andrejem, které chce využít k vytvoření článku na blog a oba tak pomoci lsti zapojuje do svého plánu.
Začátek knihy mě dostal - prvorepublikový blázinec, tajemný trezor a ještě tajemnější pacient. To je ale bohužel vše. Poté se čtenáři dostane jen samé vysvětlování, hledání důkazů a objasňování faktů. Zvrat a útěk od nudy přichází až zhruba sto stran před koncem. A pak se začínáte opravdu bát. Představujete si samu sebe neslyšící, bez bot, pronásledovanou světly a hnanou strachem po nejhustším lese. Bylo to monstrózní a příšerně děsivé. A pokud je tento příběh opravdu postaven na pravdě a jestli někde existuje někdo, kdo toto vše zažil, tak nechci, opravdu nikdy nechci jet na Tríbeč.
Styl psaní je velmi poutavý, občas ale působí tvrdě a možná až neosobně.

Román na pomezí horroru a thrilleru Trhlina jsem objevil díky Jardovi Konášovi (Hudební masakry, Příběh písně na Streamu ale hlavně Čtenář Jarda na Youtube), který recenzoval nejen Trhlinu ale i předcházející horror Josefa Kariky pojmenovaný Strach. Mimochodem se na něho párkrát v textu Trhliny autor odvolává ale určitě není nutné mít nejdříve přečtený Strach. Na jednu stranu bych chtěl Jardovi za doporučení této knihy poděkovat a druhak musím říci, že díky tomu, že svou nadšenou recenzí ve mne vyvolal téměř nesplnitelná očekávání mi trošku zkomplikoval vnímání této knihy. Tím nechci říci, že kniha není výborná, spíše jsem k ní již nemohl přistupovat s úplně čistou myslí ale měl jsem již vytvořený nějakou představu, s kterou se nakonec děj knihy zcela neshodoval. Ale to je spíše můj problém.
— V jednoduchosti je tento román dost podobný pseudodokumentárním horrorům jako je Záhada Blair Witch, jen zde roli zlého monstra nehraje žádná osoba nebo obecně persona ale místo a to konkrétně malé slovenské pohoří Tribeč. A kupodivu to funguje. I když by asi většina čtenářů nečekala.
— Velkou devizou autora jsou parádně napsané postavy. Nejdříve vypadají dost černobíle, až archetypálně ale postupně zjišťujeme, že sovy nejsou, čím se zdají být a i naši hrdinové mají více než jednu tvář. Zejména, když už dojde k výpravám do pohoří Tribeče, tak se postupně vztahy jednotlivých postav vyostřují a na povrch vystupují běsy a nepříjemné povahové rysy každého z nich. Ponorková nemoc panující mezi touto čtveřicí různorodých lidí je pro autora vděčné téma a čtenář si asi také dovede představit, jak by v obdobné situaci tekly nervy jemu.
— Ať už v první části knihy odehrávající před oběma výpravami do slovenských hor, tak v obou líčeních již samotných návštěv Tribeče udržuje autor slušné tempo vyprávění a občas si dovolí odkaz na různé aktuální fenomény jako jsou třeba dezinformační záhadologické weby nebo mizivé uplatnění některých vysokoškoláků v praxi. je až s podivem, že stačí vzít tak trochu pragmatického blogera, jeho partnerku, dva cizí lidi, kteří jsou tak trochu vzájemnými protipóly a umístit je do zajímavé lokace. Sartre tvrdil, že peklo jsou ti druzí, což poznal asi každý a v této knize se s vzájemnou antipatií hodně operuje.
— Tak abych se zbytečně někam nezabrušoval, musím konstatovat, že knihu mohu s klidným srdcem doporučit ale zároveň doporučuji si nehledat další recenze a nedejbože nesnažte se zjisti děj knihy. S otevřenou myslí, si příběh více užijete a i když asi nebudete mít problém si v noci během čtení zajít na záchod bez rozsvícení všem světem v domě, tak kde o povedený horror.