Čalouník

Skvělá práce, pane Přidale! Zhltnul jsem "Čalouníka" s Vaším vlastním výtvarným doprovodem cestou do práce. Gratuluju. Jsem nadšený. Jste absolutní špička současné české poezie.

Líbí se mi moc, že ta poezie je pro mě "signální"
je tam spousty čitelných signálů, které vystřelují jako rakety ohňostroje........
"Signální" protože syntetická, "signální" protože bohatá na dimenze:
proč si myslím, že ta poezie po vzoru kvantové fyziky a teorie superstrun
zasahuje do jádra jazyka a odhaluje téměř všech doposud známých
jedenáct rozměrů našeho světa? Doprovodné kresby jen dokreslují to, že
žijeme ve vícerozměrném světě......... Mohou být tyto rozměry tak vzdálené a přitom na dosah ruky? Ano, mohou, taková je i poezie "Čalouníka".

Nejvíce si cením toho, že ty básně jsou absolutně svobodné a nezařaditelné.
jsou člověku nesmírně vzdálené a nesmírně blízké zároveň
hovoří k člověku neidentifikovatelnou řečí, ale zcela jasně
pokud si mohu dovolit příměr, jako kdyby nejlepší přítel
objevil novou formu umění, kterou spolu ještě musíte odhalit, objevit, vynalézt

Moc se mi líbí jejich tón, je naprosto vážný a zcela seriózní
to není žádný experiment, to není žádná experimentální poezie
není v tom žádná vyumělkovanost, strojenost nebo násilí
cítím z těch básní zcela nebývalou opravdovost a blízkost
všech věcí, ty verše vychází z něčeho nesmírně blízkého a důvěrného

Přitom z té skutečnosti, která je trhána na kousky a volně používána
je vytvořena natolik pevná a soudržná nová skutečnost, že je to až s podivem
Nevím, jestli to není jenom můj naivní pocit, ale hrozně moc jsem těm veršům
uvěřil, protože jakkoliv mohou hovořit o "vzdálených světech" jsou mi něčím
nesmírně blízké, třeba už tím, že nerezignují na tradiční koncepty nebo letmé rýmy.

Nejsou to v žádném případě laciné provokace nebo naschvály na způsob avantgard nebo neoavantgard, není to ani umění pro umění, nejsou to ani pouhé hříčky, nejsou tvořeny za účelem být hříčky: čtenář Tomáši Přidalovi věří všechno, co básník píše, jde za ním jako za "vůdcem", který zhypnotizoval čtenáře, ale ničím jiným než svou upřímností a opravdovostí a nezáludností veršů. Nejsou to ani verše nějakého na okraji žijícího závisláka "zhulence", zračí se v nich reálný svět, svět plně soudržný a konzistentní, který vidí pouze básník (a je nutné někoho utvrzovat a někomu dokazovat, že Tomáš Přidal je básník, že vidí a tvoří "pravý svět"? Ne!...... není):

V roce 1909 Jaroslav Vrchlický věnoval Josefu Váchalovi tyto verše:

Vždy umění je sfinga, vždy je život moře
a mezi nimi pouze jest básník interpret
on zhloubá jediný ples a jejich hoře,
co zbuduje on z nich, je pouze pravý svět.