Už dlouho se mi nestalo, aby ve mně kniha probudila tolik různorodých emocí - od těch pozitivních, přes lehce negativní až po jakousi smířlivost.
Ale asi by mě to nemělo udivovat. Stargirl je koneckonců neobyčejná kniha po všech stránkách.
Už když se podíváte na obálku vyvedenou velice jednoduchým stylem, vyklíčí ve vás tušení, že to nebude jen tak běžné dílo...
Kdybych ho měla k něčemu přirovnat, pak by to bylo k moři. Pokud na něj budete koukat zpovzdálí, tzn. příběh si přečtete a nebudete přemýšlet o jeho poselství, neobjevíte nic mimořádného. Ovšem pokud do něj skočíte, necháte se jím unášet a zároveň ho budete prozkoumávat, teprve poté najdete poklady, které ukrývá.
Je však potřeba říct, že to není čtivo pro každého. Ne všichni ho totiž dovedou ocenit. A troufám si tvrdit, že zaujme především ty, kdo někdy zažili vyloučení ze strany druhých či přímo šikanu.
Jerry Spinelli nám něžným a citlivým způsobem povypráví o tom, co se stane téměř vždy, když někdo "vybočuje z řady". V rámci několika měsíců popíše život Stargirl - neobyčejné dívky, která se znenadání objeví ve škole v zastrčeném nudném městečku Mica a spoustě lidem (především hlavnímu hrdinovi Leovi) převrátí život vzhůru nohama. Vlastně... dalo by se říct, že to neudělala přímo záměrně. A jestli se jí to skutečně podařilo - to zjistíte, pokud si knihu přečtete.
Číst toto dílo bylo opravdu zvláštní. Jak jsem se zmínila na začátku - střídaly se ve mně všemožné pocity.
Radost, nadšení, obdiv a dojetí, když jsem četla o tom, co všechno Stargirl dělala pro ostatní.
Zlost, zklamání, smutek a znechucení, když jsem se prokousávala reakcemi a jednáním jiných postav (včetně Lea) na Stargirlino chování.
A na závěr ona smířlivost - pocit z konce, který rozhodně nebyl takový, jaký bych si přála, ale na druhou stranu byl velmi realistický.
Tenhle příběh dokládá to, jak tupý a nelítostný dokáže být dav. Jak spousta jednotlivců touží po výjimečnosti, ale zároveň se děsí, že by jejich výjimečnost nešla ruku v ruce s oblibou a obdivem ostatních.
Je to o tom, že i když jste dobří a vaše úmysly jsou upřímné a čisté, i tak se setkáte s nepochopením či opovržením, protože jak se říká: "Podle sebe soudím tebe..."
Avšak to hlavní poselství, které rezonuje od začátku až do konce, je, že kdybychom všichni víc mysleli na druhé než sami na sebe, nikdo by netrpěl nezájmem, samotou, méněcenností, vyloučením, opovržením či neužitečností. Ano, je to hodně utopická myšlenka, nicméně je lékem na spoustu problémů a trápení.
Za mě tedy úžasná neobyčejná kniha k zamyšlení a případnému přehodnocení některých zažitých názorů a postojů.
