Dvůr mlhy a hněvu

Druhý díl série, vše do sebe krásně zapadá a graduje. To, že hlavní hrdinka Feyre zmateně běhá mezi dvěma krásnými, smyslnými, elfskými muži, hormony celé poplašené a neví, kterého si vybrat. A nakonec se stejně na jednoho musí vyprdnout a řekla bych, že jí to asi do konce série nezapomenu, takovou mladistvou, zakoukanou naivitu. Příběh se vám snažil jejího druhého nápadníka zprotivit, ale stejně ta nespravedlivost osudu je značná a já jsem se za něj cítila špatně. Ale holt, někdo si prostě byl s láskou "osudem souzený a vybraný" a někdo ne. Láska jako hrom se nakonec prokouše na povrch a ještě bych ráda řekla, že vše dobře dopadne, ale bohužel, to si musíte zjistit sami přečtením. Jediné, co mě zklamalo byla "strašně napínavá" a do konce života závazná smlouva s Rhysandem, kdy mu Feyre každý týden v měsíci měla náležet a měl si ji odnést a tato smlouva se uplatnila všehovšudy kolikrát, dvakrát? Takže to zas tak dlouhodobé nebylo a myslím si, že by se z celé situace (která byla zprvu velkým, tíživým problémem) dalo vyždímat více napětí a děje. Jinak jsem opět byla naprosto ztracená v kouzelném světě, napětí a boj se neustále stupňuje. Byla jsem nadšená.

Sdílím překvapení těch, kteří nečekali, že by druhý díl mohl být tak závratně lepší než první. Ale bylo tomu tak. Děj gradoval od samého začátku, a bylo to popravdě pořád lepší a lepší, napínavější a napínavější. A hlavně, hlavně, propracovanější. Zatraceně víc. A přestože jsem byla trochu zklamaná, že jsem musela ve vyprávění opustit Luciana, musím říct, že Rhysand onu "díru" po něm zalepil více než obstojně. Byla jsem vděčná a nadšená, že se příběh už netočí jenom kolem Feyre a jejích zamilovaných vzdychajících hormonů, že naopak dost navázal na poslední třetinu prvního dílu, kde se konečně dělo něco jiného než milostné klišé.
Jenomže. JENOMŽE.
Důvod, proč dávám jen čtyři hvězdy, přes to, že byl tenhle díl o tolik lepší než první, je ten, že tady se nakonec ukázal onen příběhovo-milostný poměr stále přítomný, jen naopak. Ne, nevyhnula jsem se tomu. Konec knihy je toho plný. Dokonce ještě plnější než ten první. A už to není jenom klišé, už jsem z toho měla doslova "cringe" pocit. Vážně... Kolikrát může člověk na pár stránkách přečíst slovo "úd" a "pomiloval mě", aniž by přišel o svoucnost? A ano, já vím, že je to prostě součást young adult knižní kultury... Ale myslím, že se to dá zvládnout trochu líp. Takže... Ano. To je můj jediný důvod pro hvězdu dolů. Příběh sám o sobě je parádní. Vypravěčské schopnosti Maasové jsou úžasné, tak moc, že jsem dokonce i zapomněla na to, jak moc nemám ráda "ich formu". Jenom ty údy, no. Co se dá dělat! :D